Dorazím domů.
Ticho.
Jsem tu sám. Díkybohu.
Stojím před zrcadlem. Dívá se na mě hubený kluk. Černé vlasy mu padají do očí. Oči barvy kalné vody se na mě upírají zoufalým pohledem. Obličej samá modřina a pod okem se rýsuje monokl. Na krku jsou stále patrné modřinky po prstech. Slabé ruce, vystouplá žebra. A to vše má modrožlutou barvu. To od samých modřin. Tam kde nejsou modřiny a podlitiny, je nezdravě bílá kůže. Dotknu se odrazu v zrcadle. Kruhy pod očima značí mnoho probdělých nocí. Celkově drobná postava teď vypadá ještě drobněji. Tak uboze. Tak slabě. Praštím pěstmi do zrcadla. Střepy mi řežou ruce. Cítím úlevu. Ta bolest je úlevná. Rudé stroužky krve mi stékají z rukou a padají na zem. Tak krásně rudé. Rudé jako rubín. Ta úleva je úžasná. V ruce se mi zaleskne střep. Jak je to dlouho co jsem se naposled řezal.
První zářez.
Možná týden.
Druhý.
Nebo tři dny?
Třetí.
Není to jedno?
Čtvrtý.
Ta úleva, ten klid.
Pátý, šestý...
Ruce mám obvázané a dívám se na hvězdy. Jsou tak jasné.
ČTEŠ
Hvězdy jsou dnes tak jasné
NouvellesPřál bych si to celé skončit. Už nikdy necítit ty rány, tu bolest. Jenže představa, že bych je už nikdy nespatřil, je nesnesitelná. Upozornění: V povídce se vyskytuje násilí a sebevražedné sklony hlavní postavy.
