Všichni už jsou na svých místech, vesele si povídají, smějí se. Jenže když kolem nich projdu zmlknou. Probodávají mě očima, ve kterých se zračí jediná otázka. Proč pořád žiješ? Nevím...
Konečně jsem u své lavice. V poslední řadě v té nejvzdálenější lavici.
Ani učitelé mě nemají rádi. Spíš mě ignorují.
Učitel je na místě. Hodina začala.
ČTEŠ
Hvězdy jsou dnes tak jasné
Short StoryPřál bych si to celé skončit. Už nikdy necítit ty rány, tu bolest. Jenže představa, že bych je už nikdy nespatřil, je nesnesitelná. Upozornění: V povídce se vyskytuje násilí a sebevražedné sklony hlavní postavy.
