Pseudopoesiae

Poezie I. Bezmocná křídla

Na kraji propasti sám smutně stál,

sžíral ho žal, zloba a hněv,

dolů hleděl, zadržoval řev,

vzhlédnout vzhůru se totiž bál.

Obloha černá, měsíc ubýval,

hvězdy svítily, vítr hrál noty,

on předklonil se do temnoty,

„Co je tam dole?" přemítal.

Ohnul trup, však zakolísal,

oslněn byl svitem hvězd,

již ani neměl žádnou čest,

vždyť vinu větru ihned připsal.

Roztáhl křídla, neb dolů padal,

ve svalech slabost, v ústech chuť

oči měl lesklé, byly jak rtuť,

chuť rychlosti cítil a padal dál.

Chtěl mávnout křídly, nemohl, řval,

sval ztuhl, nechtěl, buď jak buď,

on padal stále dál, tak suď,

zda zkoušel dál, či snad se vzdal.

Ucítil kouř a žár poznal,

bolest a smích a vlastní křik,

úzkost hrůznou, zvířecí ryk,

tak zatnul sval...

Již neklesal.

Zvedl zrak a podíval

se na hvězdy a vypnul hruď,

již neměl v ústech onu chuť

a hvězdy zrakem studoval.

Však úzkost zas pociťoval,

Vtom cítil na svých rukou peří,

tím všiml si, že je tou zvěří,

to on ten ryk vyluzoval.

Zděsil se, po tváři hmatal,

zobák, spáry na nohou,

pustil svaly, zase padal,

padal, padal, dál a dál,

do temnoty, do nicoty,

až vůbec nic už nevnímal,

jen smích,

či křik,

zvířecí ryk,

tak svěsil křídla, pak se vzdal.