Pseudopoesiae

Poezie VII. Dva střepy jantaru

Seděl mladík v parku, četl knihu
o životě posmrtném a věčném,
v jejích slovech cítil zvláštní tíhu
v hladovém svém nitru nekonečném.

Celý den již hltal knihu každým slovem,
přemítal a vyčkával, co přijde dál,
v tomhle vytržení fantaskním a snovém
mu však kdosi na rameno zaklepal.

Mladík, leknuv se, vzhlédl k sličné dívce,
měla postavu štíhlou a kaštanové vlasy,
vzduchem ztěžka mladík naplnil své plíce,
když k němu bez pozdravu přisedla si.

Přišla chvíle ticha, jak na nedělních mších.
Dívka tiše čekala, až bude oslovena.
Mladík však hledal v vzpomínkách svých ztracených
tuto dívku, však její tvář zejména.

Tuhle dívku potkal před dny v tramvaji!
Usmál se na ní, když našla ho pohledem.
Tak skutečné věci se člověku nezdají.
Pak bez dívky octl se ve světě šedém.

Pozdravil konečně, pomalu a vlídně
a pohlédl do vlasů mladému děvčeti,
pak na lavičce zavrtěl se neklidně,
když zas bloumal kdesi ve své paměti.

Dívka vzhlédla; radostně se usmála,
v jejích očích spatřil mladík krásu jantaru,
jež byla živá, tekoucí a nestálá,
jež měla sladkou medovou chuť nektaru.

Dlouho hleděl upřeně do studnic duše,
nemohl odtrhnout své ztěžklé oči.
Opilý krásou brouzdal vesmírem, jen náznakem však tuše,
že mezi stromy toho parku již nikdy nevkročí.

Seděla dívka v parku plna smutku,
zvláštní kniha mlčela přísně vedle ní,
oči mělo děvče krásné tolik, vskutku,
že ztráceli se v nich mladíci zmámení.