Pseudopoesiae

Poezie II. Země v trápení

Na smutných polích

mezi plačícími větvemi

se válel studený podzim.

Šatstvo nyní již nahých stromů

se v mrtvých hnědých a planoucích barvách

válelo mezi orosenými čepelemi ledové trávy.

Podzim dýchal – bylo to ve vzduchu

a jeho dech honil ve vírech umírající radosti

oblaka mrazivýck kapek mlhy.

Slunce se neukázalo již desítky dní,

jako by nechalo mezi zmrzlými hroudami hlíny

všechen život napospas utrpení zimy.

V korunách zlověstných jabloní

již nesedala hejna barevných pěvců

nýbrž pár chraptících krkavců

– pánů temnoty.

Svými uhelnými křídly stínili

jako pár smutečních praporů

hrstku umrzlých pozdních jablek,

která v nepravidelných obrazcích

připomínajících ostrůvky skal ve hvozdech

znaveně usínala pod stromy.

Lidé nevycházeli z domů;

děti si nehráli na vybledlých zahradách,

protože neviděli tu záhadnou krásu.

Možná, že z hustých mlh přicházel smutek;

na holých větvích se možná rozvaloval stesk;

mne však vše naplňovalo pocitem

– pocitem, který jsem miloval,

který mne vracel do dětských let

a snímal ze mne všechnu starost.

A byla to krása, nevyslovitelná nádhera,

kterou ostatní nikdy neuzřeli.

Nejdřív by totiž museli poslouchat,

slyšet to zprvu mrazivé skřípání větví,

avšak pak mu porozumět a vnímat hudbu.

Museli by pozorovat, pečlivě sledovat,

vidět smutné utrápené aleje dubů,

ale vnímat ladnost, se kterou tančily ve větru

–  ve větru, který sice mrazil prsty,

přivolával husí kůži na záda zamlklých starců

a místo úlevy přinášel další železný mráz.

A přece jsem ho miloval;

čekával jsem na úbočí holého kopce,

až mne svou tvrdou ledovou rukou

pohladil po mých promrzlých skráních.

Sledoval jsem sady pod kopcem;

mezi řadami unavených stromů

se proháněl zatrpklý mráz a vše přeměňoval

ke svému kamennému obrazu.

Bylo mi smutno, když se vytratil.

Po týdnech vše pokryla nekonečná bílá zástěra,

která hned počala plakat,

pomalu jako moudrý stařec.

Přišlo teplo a s ním i veselé obličeje na loukách;

a slunce žhnulo dlouhé měsíce.

Až když se uklidnilo, jsem se znovu setkal s přítelem.

Neboť krásu onoho temného času

jsem nikdy nepřestal obdivovat.