Pseudopoesiae

Poezie IV. Bruslili spolu na zmrzlých tůních savany

Zamiloval se do děvčete ze sna.
Byl teď vzhůru. Seděl a přemítal o dívce.
Jeho vzpomínka na ní již nebyla přesná,
měla tmavé vlasy a červené líce.

Na barvu očí si bohužel nevzpomněl
a své jméno mu snad ani neřekla.
Vydal by se možná i do útrob pekla,
aby poznal to jméno a zas ty oči zřel.

Bruslili spolu na zmrzlých tůních savany.
Honili se a ve dvou se smáli.
Pak ho děvče vzalo na kopec,
až na okraj skály
a řekli si, že zde se zas příště sejdou.
(Pak zaduly kostelní varhany.)

Chlapec se probral omámen láskou.
Tupě vstal do tmavého rána.
Zprvu byl smuten, že vše se mu zdálo -
ta celá klidná, šustící savana -
pak vyhlédl na šedou zahradu.
A přemítal nad tajemnou kráskou.

Věděl, že lidé si často říkali,
jak každou tvář na tvé snové planetě
jsi spatřil již ve skutečném světě,
ač viděls ji na chvíli či z veliké dáli.

Zamiloval se do děvčete ze sna.
Seděl tiše, trápil se a přemítal o dívce.
Věděl již jen, že byla líbezná,
nemohl, ač chtěl, si vzpomenout na více.

Musel ji někdy zahlédnout,
pokud byla v jeho snu.
Ač nevšiml si jí o nic víc,
než si ona všimla jeho.
Možná teď také seděla,
myslela na milého,
který jí dal ve snu ochutnat
sladkého lásky hroznu.

Chlapec se těžce postavil.
Srdce měl stále rozbito.
Dívku by popsat již nezvládl
a zapomněl snad i to,
že měla krásné dlouhé tmavé vlasy.

Vzpomínka se rozplynula do ranního oparu
tak utrápeně, pomalu,
jak krásný schnoucí květ.
Ta melancholie, ta láska
nešla hnedka do zmaru,
vydržela trochu déle,
než spatřil zas za okny svět.

Naposled vzdychl, (děvče v mysli),
pak v smutku zapomněl na vše.
Zbyl mu jen pocit nejasný, nesouvislý
a divná vzpomínka na vzpomínku zahalená
do temného rubáše.