//první kapitola//
Jmenuji se Daniela, kámoši mi říkají Danny, je mi 16 a jsem v období puberty, hodně lidí má se mnou problémy ale to snad znáte ne?
Je půl desáté večer a já sedím u krbu a piju teplé kakao, čtu si knížku od oblíbeného spisovatele Johna Greena "Hvězdy nám nepřály".Zamýšlím se nad tím krásným, ale drsným příběhem co prožila Hazel a Gus.
Měla bych se učit zítra píšeme test, jenže se mi do toho nechce a jedna špatná známka snad nic neznamená řeknu si a jdu si dát koupel.Venku je hnusná vlezlá zima a já si užívám koupel horké vody a přemýšlím nad lidmi co žijí venku, jak to asi zvládají, když já mrznu jen jdu na zahradu nebo do školy.
Vylezu z vany, utřu se a jdu do pohodlí postele dál číst, když v tom mi přijde zpráva od NĚHO co dělám.Já to nějak ignoruji, nevím proč jsem tak chladná, ale nebaví mě to, když mě někdo napíše nebo se ozve jen když se nudí, tak si dál čtu, ale ta zpráva mi vrtá hlavou, tak odemknu telefon a odepíšu, ale rychle si vypnu wifi.Čtu dál ale už mám unavené oči tak si řeknu, že půjdu na pár minut na mobil a spát, jenže co se stane zapíšeme se a skončí to u toho jestli se nejdu na kávu na benzínku, jenže já si pomyslím "nenamalovaná?".Odepíšu, že jsem unavená, jenže ho chci vidět, tak mě přemlouvá, tak samozřejmě podlehnu.Dohodneme se, že za půl hodiny před naším barákem.Já se rychle namaluji jen řasenka a linka, to je taká moje klasika, vlasy si rozpustím a hodím na sebe oblíbený svetr a leginy a k tomu si dám koženou bundu ať vypadám trošku k světu.Vyjdu z domu a on tu už čeká, ach bože je k sežrání řeknu si.
Pozdravíme se a jdeme na benzínku ta je od našeho domu asi 15 minut, povídáme si jak jde život.
Přijdeme na benzínku dáme si teplé cappucino se skořicí a čas plyne rychle, řeknu, že je čas jít, tak řekne, že jdeme.Když jdeme parkem, tak mě obejme a něžně políbí, začneme se líbat, je to krásný pocit, cítím, že ho miluji, ale nechci to dát najevo tak řeknu, že už musím, ale on mě zastaví a já se rozplynu a nevydržím to a začnu ho líbat.
Jsme před naším barákem a loučíme se jenže nějak to nejde, tak řeknu.
"Rodiče nejsou doma, jsou na noční".
"To je super, dáme film nebo mám jít domů?"
"Jasně, že film."
Díváme se na film, ležím mu na hrudi a cítím jeho tlukot srdce, je to hezký pocit, jenže je škoda nevyužít toho, že rodiče nemám doma, začneme se líbat a nakonec skončíme v posteli.Vůbec jsem to od tohoto večera nečekala, jsem spokojená a myslím, že on taky.
Vychystám se a jdu na snídani, Rob zatím spí a já chystám obložený zeleninový talíř s celozrnným pečivem, když to dochystám jdu ho vzbudit.
"Zlato vstávej." Zašeptám mu do ucha
"Dobré ráno, proč si mě nevzbudila dřív?"
"Nechtěla jsem tě zbytečně budit, když si tak hezky spal."
"Ty si zlato."
Políbíme se a jdeme dolů do kuchyně na stole nás čeká snídaně, řeknu mu, že máme půl hodiny a vím, že by se za tu dobu dalo něco stihnout.Všichni víme co.
Najíme se a já můj nápad nechám tak, netřeba to přehánět, jdeme si na chodbu obléct bundy a do školy.Já jdu rovnou do školy a Rob si jde domů pro věci.
První hodinu máme matematiku a já vůbec nevnímám učivo, protože myslím na tu noc.Sice nejsem moc vyspaná, ale energie mám dost. Přijde mi od něj zpráva "Bylo to krásné".Když si to čtu usmívám se, ale neuvědomuji si to, spolužačka se mě zeptá co se děje.Já jen kývnu hlavou, jakože nic a usměji se.Odepíšu mu "Taky si myslím".
Škola končí a já mam zmeškaný hovor od mamky a nepřečtenou zprávu "Musíme si promluvit".Mám obavy co se stalo, jestli není něco s Robinem, jenže to vyvrátím, protože ho skoro nezná.Jsem před domem a mám obavy.Přijdu domů mamka v kuchyni u stolu, taťka asi ještě spí po noční.Pozdravím mamku.
"Ahoj mami, stalo se něco?"
"No nazdar, stalo".
Srdce mi bije jako o život.
Nezmůžu se na nic jiné jen na tiché "Co?"
"Co má znamenat v tvém pokoji krabička od kondomů?"
"Mami, já ti to vysvětlím."
"No chci vysvětlení."
"Mám kámoše..."
"Aha, tak kámoše." Skočí mi do řeči.
"Znamenáme pro sebe něco víc, jen to není oficiální a je mi blbé ti říkat, že jsme FWB." "Takže dva týdny bez kapesného, sice vím máš 16 a myslíš si, že si můžeš dělat co chceš ale tak to není, dokud žiješ pod naší střechou."
"Promiň."
Jdu do pokoje a cítím se trapně a poníženě jak nikdy.
Nechápu za co jsem se ji vlastně omlouvala, neudělám s tím nic když ho miluji.Bez kapesného to vydržím, mám celkem hodně ušetřeného.Jedno pozitivní na tomto dnu zatím, že je pátek.
Ležím a poslouchám písničky, přemýšlím nade mnou a Robinem jak to vlastně bude dál.Přemýšlím mám mu to napsat nebo ne?Radši ne, když tak mu to řeknu osobně.
