Bad Choice [POZASTAVENO]

Kapitola 13

Ráno mě probudilo zpěvné cvrlikání dvou ptáků. Snažila jsem se otevřít své jindy zelené oči, které ale dnes byly zbarveny do ruda, slepené k sobě a v slzných kanálcích byly ospalky. Nejsem jedna z těch, kteří ráno vypadají k světu.

Dvojice ptáků jako vždy seděla na vnějším okenním parapetu, kde mě každé ráno pozorovala. To jsem si alespoň myslela.

Rukou jsem si promnula oči a zpozorovala překvapení. Za oknem neseděla ta stará známá dvojice, přibyl nový člen. Ptáčátko bylo schované pod matčiným křídlem, čímž si ho chránila. Hrdý táta seděl vedle nich a i se samicí společně zpívali.

Svůj trup jsem sunula po polštáři nahoru, abych se zvedla. Můj pokus byl okamžitě zmařen. Silné svalnaté paže objímaly mé boky, tudíž jsem byla v pasti. Hlavu jsem otočila doprava. Obličej mu zakrývaly rozcuchané vlasy, ale ne každodenní úmyslný rozcuch, ba naopak jeho vlasy trčely snad do všech světových stran. Panebože, proč musí být tak roztomilý, byla by škoda ho budit. Zkusím znovu usnout.

Znáte ten pocit, když se na něco koukáte tak dlouho, až se to stane zajímavým? Já jo. Ah, už dvacet minut zírám na jednu jedinou šedou tečku na stropě a začínám si myslet, že ji tam majitelé daly schválně.

Musím se zvednout. „Promiň zlato." zašeptala jsem, zatímco jsem pomalu oddělávala jeho ruku z mého nahého těla. Najednou se ozve: „Hrrm...ještě deset minut mami." jeho hlas byl stejný, jako podzimní rána. Ponurý, chraplavý, křehký. Ale i přes tento mužný hlas jsem se tomu oslovení musela zasmát. Někdy se chová jako malý.

„Jen spi synáčku." pronesla jsem hlasem, který je mi velmi povědomý. Hlasem jeho mamky.

Potichounku jsem zavřela dveře od mého pokoje a přešla jsem do koupelny, kde po včerejšku ležela Jamesova bílá košile. Tu jsem si oblékla, vyčistila si zuby a šla do kuchyně. Z mé sbírky gramofonových desek jsem vybrala mou nejoblíbenější, kterou jsem poté pustila.

Nachystala jsem velký obložený talíř. Sýry, šunky, zelenina, čerstvé pečivo. Čerstvým pečivem se u nás myslí čerstvě rozmrazené, ale to nikdo neví, takže pšt. Tác jsem položila na již prostřený skleněný stůl. Ještě ranní kávu a je to.

Při čekání na kávovar jsem se různě pohupovala a kroutila do rytmu. Ještě že mě nikdo neviděl, protože kdyby mě někdo skrz okno viděl, asi by o mně neměl moc dobré mínění. Mladá holka jen v košili tančící uprostřed bytu, se v očích našich sousedů rovná úrovni prostitutky.

Zrovna když jsem brala do rukou dva hrníčky čerstvého cappucina, má košile se nějakým zázrakem začala nadzvedávat. „Pane Copperfielde, přestaňte mi vaším kouzlem vysvlékat košili. Jsem zadaná." pozvedla jsem koutky mých úst, při představě Jamesova momentálně kyselého výrazu.

Najednou se má jediná vrstva oblečení protočila, jelikož se mé tělo otočilo tak, že jsem byla zády k lince. Káva v mých dlaních se protočila kolem tenkých hran hrnečků. Bíle zbarvená keramika se roztříštila o studenou kamennou podlahu. A košile už nikdy nezískala zpět svůj čistě bílý odstín.

„Já ti dám takového Copperfielda, umí on tohle?" chraplavý hlas byl ten tam. Nahradil ho rozhodný, nepřeslechnutelný hlas plný chtíče.

Letmo se dotýkal mé rozpálené kůže. Měkkými rty se otřel o mé, já prostě musela zaklonit hlavu. Podebral má stehna a rychle mě vysadil na linku. Začal mě líbat o hodně víc dravěji, můj spodní ret zkousl a silně potáhl. Byl tak rychlý a drsný, neměla jsem šanci mu polibky oplácet.