Bad Choice [POZASTAVENO]

Kapitola 11

Dokážu mu odpustit? Po rozchodu s Marcem tady pro mě vždy byl, utěšoval mě, když mé neposlušné slzy stékaly po tvářích, rozveseloval mě jeho ujetými ksichtíky, díval se se mnou na holčičí filmy a neřekl při tom ani slovo, vydržel to, i když trpěl. Obětoval se pro mě.

Trávil se mnou dobrovolně čas, jeho čas. I když čas je to nejcennější co máme. Sekundy utíkají jako o závod. Sekundy tvoří minuty, minuty hodiny, hodiny dny, dny týdny a týdny roky. Než se nadějeme máme pětinu života za sebou a co potom? Nemůžeme to vzít zpátky, každý den v našem životě prožijeme jen jednou, každý den je originál a my ten den musíme naplno využít. Nebudu lhát, někdy by se tlačítko Stop hodilo. Mohli bychom ho zmáčknout a přetočit.  Ale to už by přeci nebyl život ne? V životě je spousta pádů a následných zvednutí, někdy z toho sice vyjdeme s odřenými koleny, ale alespoň je vidět důkaz toho, že svým životem nemrháme. Kdo celý den nic nedělá a čučí celý den do prázdna, mrhá životem, který mu byl dán a jako lusknutím prstu je z něho stařík, který nemá na co vzpomínat.

A i když Cameron svůj čas trávil se mnou, poté mě však připravil o tři týdny mého života, na které nebudu vzpomínat v dobrém. Ale jak říká Alexander Pope: „Chybovati jest lidské, odpouštěti božské." Jsem člověk,  ne bůh...

-

Večer přijeli mamka s taťkou. Musela jsem jim říct všechno, přesně řečeno, proč jsem zkolabovala. To zahrnovalo dlouhé vyprávění o Marcovi, Cameronovi a jimi zaviněných záchvatech paniky, depresích, koukali na mě jako na pětirohou kozu. Dostavilo se kázání o posilování rodičovské důvěry, jako kdyby to mělo pomoct, budou vědět jen to nejdůležitější, tečka. Po našem sáhodlouhém proslovu mi popřáli dobrou noc a odešli. Konečně jsem se uchýlila do mnou milovaného spánku.

-

Nastal propouštěcí den, balím si poslední věci do tašky, když někdo vejde do dveří. Cameron je tady. „Ahoj zlato, už máš všechno připravené?" přistoupí ke mně zezadu a jeho paže obmotá kolem mých boků. Odhrne mi vlasy z krku a já cítím jeho teplý dech na mé šíji. „Ano, tohle jsou poslední věci."

Otevřené dveře způsobí, že se pokojem prožene lehký průvan a já ucítím jeho vůni. Je cítit po cedrovém dřevu, kořeněném bergamotu a levanduli, tuhle kombinaci na něm miluju. Hned mi naskočí husí kůže. Prosím ať si toho nevšimne...vzápětí se mi odpověď dostaví v podobě jeho uchechtnutí. Sakra.

Po chvíli ucítím jeho měkké, plné rty na mém krku. Zanechává mi na něm cestu plnou malých polibků. Mé rty se zvlní do úsměvu a unikne mi z nich malý sten. „Dělá ti to dobře zlato?" zeptá se mě, i když odpověď moc dobře ví. Znovu mě políbí, ale neodtáhne se, zůstává tam. Slastí zakloním hlavu. Cítím, jak moje kůže pod jeho rty taje a růžoví, to není jen tím, on mi tam dělá cucflek! Pokusím se ho odstrčit, ale nejde to. Začínám sebou škubat, to už nedává a odlepí se. „Camerone! Cos to udělal, zbláznil ses? Jak s tímhle mám někam jít?" zeptám se ho a on jen pokrčí rameny a začne se smát. Miluju jeho smích, ale ne za těchto okolností. V očích se mu jeví čistá radost, že mě naštval, ale to ne chlapče, to ti neprojde. Nasadila jsem vážný výraz a spustila. „To není vtipné! Ty můj blbečku..." ke vší smůle mé obličejové svaly zklamaly a já jsem se prostě musela zasmát.

 Náš smích přerušil Cam, když promluvil: „No co, tak jsem si tě označkoval, aby každý věděl, že jsi moje, vadí?"

„Ty můj žárlivče." přišla jsem k němu a při slově žárlivče jsem mu zajela prsty do vlasů a vytvořila rozcuch. „Grrrr." Cameron zavrčel a začal mě lechtat. Ah, nesnáším to. Jsem strašně lechtivá a on toho až podezřele často využívá. „Ne, ne, ne. Přestaň, prosím!" žadonila jsem, marně. Nepřestával a pohled na mé svíjející tělo mu dělal obrovskou radost. Prosila jsem a na chvíli jsem i uvažovala nad tím, že pokud mě někdo vysvobodí, stanu se věřícím. Najednou se něco ozvalo z chodby. Chvála Bohu, mé prosby byly vyslyšeny. Vykoukli jsme ze dveří a mě spadla brada.

 Na chodbě stál Marco a vedle něho Nicky. „Ah, tak jste se konečně uráčili vyjít. Mám pro tebe jednoduchou nabídku, Kat." jeho hlas zněl jako brusný papír. Majitel toho hlasu mi ublížil. Zlomil mi srdce a uhodil mě. Nesnáším ho, doufala jsem, že ho ještě dlouho neuslyším. „Žádnou nabídku od tebe nechci a pusť Nicky!"vyprskla jsem na něho trochu víc, než bylo nutné. On jen pokrčil rameny a povýšenecky se ušklíbl. „Ale, ale, kočička nám vystrkuje drápky. Ale být tebou, tak bych si moc nevyskakoval, nebo to může odnést tvá kamarádka." najednou vytáhl ruce z kapes a v jedné z nich měl zbraň. Zbraň! No to snad ne...a co bylo horší, začal s ní přejíždět po krku Nicky. Ta stála jako přikovaná, ještě aby ne, byla tak vystrašená, že by zapomněla i vlastní jméno. Její zelené oči už nebyly veselé a šťastné. Rozšířily se jí zorničky a oči se zbarvily do té nejbledší zeleně.

„Ale no tak kámo, schov tu bouchačku a můžeme si v klidu promluvit ne?" vložil se do toho Cameron, který celou dobu stál za mnou. Marco jen povytáhnul obočí. Vypadal, jako kdyby si teprve teď všimnul, že je Cam tady. „No tys tu chyběl. Naposledy jsem tě viděl, když jsi mi dal pěstí. Vypadal jsi líp rozmazaný," odvrátil od něho pohled a zadíval se do mých očí, „takže za tuhle máničku jsi mě vyměnila, jo? Tvůj vkus jde do kytek. Ale teď zpět k tématu." znovu Nicky přejel revolverem po hraně čelisti. „Vrátíš se ke mně a na tohle stvoření," ukázal prstem ke Cameronovi, „zapomeneme. Ale pokud mě odmítneš, tak se rozluč se svou nejlepší kamarádkou. Jednoduché." pronesl to s takovou lehkostí, jako by mu vůbec nedošlo, že právě někomu vyhrožuje smrtí.

 Já nevím, co mu mám říct. Miluju Camerona, ale Nicky... „Půjdu k tobě, ale až budu u tebe, pustíš ji. Jestli jí něco uděláš, dohoda padá." pomalu se otočím a uvidím shrbené záda a mezi nimi hlavu se ztrápeným obličejem. „Miluju tě." ze rtů mi naposledy vyjdou tyto slova. Oči se mu rozzáří a chce něco říct, ale to už k němu stojím zády a odcházím. Taky tě miluju, Katie!" zakřičí. Marco sebou škubne a zatne pěsti, kde mu bělají klouby. Popadne mě za loket a to poslední co vidím je jeho zbraň mířící na mého přítele. O holé stěny se rozléhá můj křik, který protne poslední výstřel.

-

 Probouzím se za zvuků bubnujícího deště celá zpocená. Očima těkám po mém nemocničním pokoji. Čtyři bílé stěny, stejný zápach, odložené nepoživatelné jídlo a můj telefon položený na nočním stolku. Vše v normálu. Právě jsem prožila tu nejvíc realistickou noční můru. Nemůžu uvěřit, že to byl sen. Ty slova, ty dotyky, ten pláč, ten výstřel. To vše bylo tak, tak skutečné. Rozsvítím telefon a kouknu na čas, půl třetí v noci. No super, po téhle můře už neusnu.

 Po obědě se staví Nicky, povídá mi o škole a o tom jak všichni řeší můj kolaps. Někteří žáci se dokonce hodili marod, protože měli podezření, že jim selhává organismus. Bože, spas ty idioty. Říká mi, že má na dnešek s Jamesem domluvené rande. Ptá se, co si má vzít na sebe, ale já nereaguji. Myslím na ten sen, přemýšlím, zda se jí svěřit. Ale co to tady melu, jasně že musím. „Nicky...já ti musím něco říct, ale nevím, jestli to zvládneš." svraštila obočí a překvapeně přikývla.

 Vše do detailu jsem jí popsala. Od Cameronovi návštěvy až po konec. Po tu část s cucflekem se mračila, po tom co mi udělal, nemůže jeho jméno ani slyšet, ale v její tváře se barvily dočervena. Zbytek si vyslechla s otevřenou pusou a hlubokými nádechy. Potom bylo jen ticho. Ticho, při kterém bylo slyšet i nadšené vyprávění hlavní sestry o dnešním obědě. Ticho, které přerušil její hlas: „Kat, je mi to moc líto," obejmula mě, „ale měla bys mu říct, jak na tom je. Buď mu odpusť, nebo ho vymaž z hlavy a i když ho teď nemám ráda, volila bych tu první možnost."

 „Já vím, ale to není jen tak." Ani jedna jsme nic neříkali, a tak jsme jen seděli v objetí a naslouchali tlukotům našich srdcí. Jednoho zamilovaného a druhého zlomeného.

*Michelle*