Bad Choice [POZASTAVENO]

Kapitola 16

A do prdele, do prdele, do prdele! Proč sakra já?! Mám pocit, že se moje duše asi rozpadne, ale to tady nikoho nezajímá. Kvůli nějakému přiblblému, namyšlenému učitelovi, kterému očividně nestačí, že tady za něho měřím výkony žáků a on s tou svou prdelí sedí na lavičce a chatuje si s nějakou podprůměrnou ženskou ve středních letech, která má doma šest koček a jmenuje se Suzy. Ne, on si prostě musí rýpnout a psychicky mě zničit.

„Ale, ale..." zakoktala jsem. „pane učiteli. Vždyť já tady měřím, nemůžu jít pryč a Dallas tam trefí sám, není u nás poprvé." svůj pohled jsem přesunula na smějícího se Camerona. „Já s vámi ale souhlasím. Nevyznám se tu, je to tady jako bludiště." celou větu horlivě odkýval a tvářil se velmi „nevinně". Hajzl...

Probodla jsem ho pohledem dnes už asi posté. Kdyby pohled dokázal zabíjet, už bych byla usvědčená z nelidské vraždy, kdy jsem svou oběť pobodala pětapadesáti ranami nožem.

Učitel si povzdechl a převrátil oči. „Žádný ale Williamsová. Je víc než jasné, že se tady pan Dallas nevyzná a vy ho budete muset doprovodit. My se bez vás chvilku obejdeme a vy budete mít alespoň dobrý pocit z pomoci druhým. Hotovo tečka..." vztyčil ruku, kterou namířil na východ, „a teď už běžte. Hned!" Pomohl vstát zraněnému brunetovi, který se mi zahákl za paži a simuloval obrovskou bolest. Něco mi říká, že tohle rozhodně nebude příjemně strávená hodina.

Prošli jsme celé hřiště, ale hned za prvním rohem jsem svou ruku vymrštila z jeho sevření a cukla s ní, přičemž jsem ho loktem bouchla do jeho dolních partií, což zapříčinilo hlasité „Panebože, to mě chceš vykastrovat?" moje dlaň vesmírnou rychlostí zakryla má plná ústa, ze kterých se nebezpečně rychle dralo uchechtnutí. „A já jsem doufal, že někdy budu mít děti..."moje masochistická stránka nikdy větší radost z jeho bolestného svírání látky kalhot neměla. „Tak tady ze sebe nemáš dělat kreténa při předstírání možnosti vykrvácení, když ses dozvěděl, že tě JÁ musím zavést na ošetřovnu. Díky tomuhle," zakroužila jsem prsty kolem jeho stehen, „alespoň máš důvod tam jít." pronesla jsem klidným hlasem a vyšla vstříc cestě na ošetřovnu, která je na druhé straně školy. Camerona jsem si nevšímala, proto jsem se lekla, když se jeho ruka zachytila tu mou.

„Co děláš? Teď jsi naříkal nad tvým nádobíčkem, neměl by ses svíjet bolestí?" křikla jsem na něho, jakmile mě začal táhnout neznámo kam. „Hele, abych tě vůbec mohl zastavit, jsem se musel přemoct, ale myslím, že to byl špatný nápad, protože mi ta věc asi brzo upadne. Takže si toho važ." odsekl mi, přičemž se druhou rukou chytl za rozkrok. „Počkej, to si ho kvůli tomu musíš držet?" uchechtla jsem se, „Protože to vypadá, jako když se snažíš skrýt tlak v tvých, mimochodem úzkých kraťasech a mě táhneš na záchodky, abych ti ulevila." ohlédla jsem se za jednou dívkou, která měla přesně ten znechucený obličej, jako kdyby si přesně tohle myslela.

„Tak ať. Budou si myslet, že jsem kanec, když si vedu na záchodky takovou kočku jako ty." pronesl až příliš klidně, aniž by si povšiml, že ve mně to začalo vřít a červeň stoupající do mých lící to dokazovala.

Nic jsem už neříkala a nechala se slepě vést, zatímco jsem se zbavovala mé račí barvy. Čemuž ale pohled na Cameronův zadek vážně nepomáhal. Sakra, co to tady kecám? Ne, Camerona nesnáším a tečka...Musím sama sebe v tomto stavu udržet, ale ten výhled je teda vážně dobrý.

Po chvíli kdy jsem uznala, že se moje pleť vrátila zpět do normálu, jsem znovu začala vnímat a všimla si, že nás Cam vede do školního parku, který byl mým útočištěm právě v těch dnech, kdy jsem se trápila kvůli němu. Můj život se začíná skládat ze samých paradoxů...