Mike Jäger - Nová krev

Hra

Od dne kdy poznal Veroniku uběhly už 2 dny které Mike strávil ve svém pokoji s přáteli internetem a zahálkou. Třetí den mu ovšem plány překazilo už ráno. Když Mike otevřel oči uviděl Martinův obličej skoro nalepený k tomu jemu. Mike leknutím vykřikl a cuknul stranou.

"Haleluja." řekl Zjevně potěšený Martin "Bože děkuji ti za tento úžasný zázrak že jsi probudil  dvorního spáče."

"Nemáš telefon?" odpověděl rozmrzele Mike "Víš že by stačilo zavolat."

"To by sice stačilo ale to by byla nuda. A ty se dneska rozhodně nudit nebudeš. A já. Já se přitom budu pravděpodobně velice bavit. No tak vstávej královno růžové země. Jdeme se najíst."

Když došli do jídelny Mike si rozespale vzal bůh ví co s čajem a šel si sednout k nejbližšímu volnému stolu. Bylo evidentní že nesdílí ani kousek z Martinova nadšení.

"Co je s tebou?" nechápal Mike "Nemůžeš mi jednou říct den předem v kolik chceš abych vstával?"

"A přijít o všechnu tuhle zábavu? Zbláznil ses?" odpověděl s Martin s pusou zaplněnou snad třemi koblihami. "Navíc si tě chci užít dokud jsi ještě v celku?"

"Jak jako v celku?" zpozorněl náhle Mike

"No podle mých odhadů a tvého horoskopu budeš večer ležet na marodce a skuhrat že chceš pryč." vysvětloval se zápalem Martin

"Počkej co budeme dělat?" zeptal se Mike který po odpovědi které se mu dostalo značně znejistěl. Martin se však zjevně hodlal kochat pohledem na Mika v nechápavém stavu.

"Klid. Možná jsem to trochu zveličil. Jsem si naprosto jistý že pro skokana jako ty to nebude problém."

Ačkoliv Mike pořád bombardoval Martina otázkami nedostal žádnou odpověď. Nakonec se smířil s tím že se to nedozví a konečně si začal všímat své snídaně kterou jak zjistil tvořila slanina s vejci. Po snídani se oba odebrali do výtahu a vyjeli do 3. patra. Mike následoval svého průvodce až na místo určení. Tedy přesně do haly která obsahovala něco co vypadalo jako velká aréna pro laser game ovšem bez všudypřítomných světel prořezávajících tmu.

"No tak jo. Vítej na našem hřišti pro příštích pár týdnů." oznámil Martin.

"Týdnů?" doufal Mike že se přeslechl.

"Pravda. Soudě dle tvého výkonu na naší brance spíš měsíců." povzdechl si Martin. "No nic pojďme se kouknout co zvládneš." ukončil veškeré možnosti k debatě Martin a šel vstříc bludišti o velikosti menšího fotbalového hřiště.

Asi po minutě chůze se zastavili. Martin se odrazil a vyskočil na dva a půl metru vysokou překážku jako by to byla židle u stolu.

"No tak polez." vyzval Mika bay ho následoval.

Mike se rozběhl a vyskočil ale skončil asi 20 centimetrů pod hranicí překážky.

"Hele jedna přátelská rada. Zkus se od té stěny ještě jednou odrazit nahoru. Stejně si se nohou o tu stěnu zastavil. Tak s ní jen udělej další krok." radil mu neobratně Martin po asi 20 pokusech.

Mike vůbec nechápal co se po něm chce. Jak jako další krok? Vždyť když se odrazím tak se od té stěny vzdálím ne? Napříč veškeré logice to zkusil a k jeho údivu se dostal výš.

"No skoro. Jen do toho dej trochu víc síly."

Mike dal tedy Martinovu postupu ještě jednu šanci a po pár vteřinách už vysel za konečky prstů za stěnu. Na víc se však nezmohl a tak tam jen tak vysel čekaje na Martinův výsměch. Ten se taky hned dostavil s takovou silou že Martin skončil na druhé straně stěny. Mike už se chtěl s hanbou pustit když vedle něj někdo přistál a spustil se za ruce vedle něj.