Mike Jäger - Nová krev

Arteria Brachialis

Mike nechápal co se děje. Jako by na místě zkameněl. Viděl jak se zastavili i ostatní a nechápavě koukali střídavě na Mika a neznámého.

Tohle není možné. Určitě spím. Nebo blouzním. Tohle není skutečné. Tohle ne. Tohle nemůže být reálné. To nemůže být pravda. Nemůže být naživu.

Myšlenky se Mikovi proháněli hlavou jako splašené. Nevěděl co dělat. Viděl toho muže zemřít. A přesto tu stál. Úplně stejný jako když ho viděl posledně. Stejný muž jako tenkrát v metru.

"Překvapen?" pokračoval muž. "To byl jistě bratr taky když musel zemřít kvůli takovému zkurvysynovi. Takovému zbytečnému červu jako jsi ty. Ale na tebe taky dojde smrade. A došlo na tebe zrovna teď."

Muž začal zvedat ruku.

"Pozdravujte v pekle. Pane Jägere."

Mike si všiml zbraně která se pomalu ale jistě zaměřovala na něj. Tok myšlenek se ještě zrychlil ovšem ani jedna z nich nepřiměla jeho tělo k pohybu. Jen stál jako vytesaný z kamene. Čas se zastavil. Mikovi přišlo jako by se všechno vzdalovalo. Ticho které nastalo ho pomalu užíralo. Ukončilo jej syčení které z ničeho nic zaslechl. Viděl jak se před ním vzduchem pohybuje kouř a zahaluje volné místo mezi ním a mužem se zbraní. Uslyšel výstřel a pronikavou bolest. Pravá ruka mu prudce cukla dozadu. Hlavou mu projel blesk. Bolest tepala rukou s údery srdce. Mike neslyšně vykřikl. Ucítil ruce které ho zachytily a uchránili před pádem. Cítil jak ho někdo zvedá a odnáší pryč.

"Mikuuuuuuuuuuu!" uslyšel výkřik který se ztrácel do prázdna jak pomalu ztrácel vědomí.

Sledoval jak se na obloze pomalu míhají hvězdy. Někdo s ním běžel. Ale kam? Přicházela tma. Všechno světlo se mu vytrácelo. Pouliční lampy už vnímat nedokázal. Viděl pouze kruh hvězd před sebou. Viděl jak pomalu slábnou. Znovu ucítil pevnou zem.

"Ty jsi ale magor." slyšel matně. Nepatrně cítil jak se někdo dotýká jeho ruky. Jeho mysl byla plná bolesti. Byla všude, pronikavá a nesnesitelná bolest. Každé stáhnutí srdce cítil jako bodnutí nožem. Bodnutí nožem které ho pomalu zbavovalo smyslů.

"Ne! Tohle mi nedělej! zůstaň vzhůru!" rozpoznával Mike slábnoucí Martinův hlas "Ani na to nemysli! Tohle si na triko nevezmu! Koukej zůstat vzhůru! Rozumíš! Neopovažuj se omdlít! Přece neomdlíš před žen..."

Víc už neslyšel. Ztratil kompletně kontrolu nad tělem a jeho mysl zahalila tma. Omdlel.

Otevřel oči. Viděl světlý strop. Cítil měkkou matraci, teplou přikrývku a slyšel monotónní a pravidelné pípání. Pomalu pootočil hlavou aby zjistil kde vlastně je.

"Konečně! Že ti to trvalo!" uslyšel Martina.

"Co.... Co se stalo?" vydal ze sebe stěží Mike.

"Měl jsi obrovskou kliku. To se stalo." křikl na něj Martin "Můžeš mi vysvětlit proč si lezl ven aniž bys mi cokoliv řekl? Máš štěstí že jsi naživu ty idiote. Kdyby místo proslovů rovnou střílel je po tobě."

"Ale." sbíral síly Mike "Ty ... jsi tam byl." vydoloval ze sebe Mike.

"A to je tvoje jediný štěstí. Kdybych se nedozvěděl že někam jdete dopadlo by to příšerně." odpověděl mu Martin.

"Co se ... mi sta ... stalo?" Vydal ze sebe poslední síly Mike.

"Málem si vykrvácel. Ten zmetek ti trefil tepnu. Jsi tady jen díky skrýši co jsme měli poblíž. Můžeš poděkovat Veronice. Kdyby tam nebyla ani by jsi se tam nedostal včas. Jo a mimochodem. Koupil bych jí šátek být tebou. Ten její je teď celý od krve." vysvětlil Martin.

"Tep...nu?" vyděsil se Mike.

"Víceméně. Kulka ji jen natrhla. Prostě máš nehoráznou máš kliku že jsi to přežil. No teď si nějakou dobu poležíš. Pravda i to je způsob jak se vyhnout tréninku. Ne tak elegantní ale dejme tomu." odpověděl Martin.

Po chvilce ticha se opět ozval Martin. "No musíš si pořádně odpočnout. Ztratil si hodně krve. Brzo se nám uzdrav magore." Potom už slyšel Mike jen kroky, cvaknutí dveří a nekonečné ticho uzavřené pravidelným pípáním. Narovnal hlavu, zavřel oči a okamžitě usnul.

Když se probudil ležel stále v pokoji. Společnost mu dělal pouze pípající přístroj stojící vedle postele. Až teď si Mike všiml že je na přístroj napojený a ten mu kontroluje tep, tlak a bůh ví co všechno. V ruce měl zavedenou kanylu připojenou na kapačku stojící vedle postele. Pokusil se posadit ale okamžitě pocítil svoji ruku. Vykřikl bolestí. Jako by do ní někdo bodnul vrták a zatočil. Opatrně se zase položil a ztěžka oddechoval. Po chvíli to zkusil znovu ovšem tentokrát si dával dobrý pozor co dělá aby s pravačkou pohnul co možná nejméně. Ránu na ruce pocítil takřka okamžitě co rukou trochu pohnul. Palčivá bolest ho spalovala na uhel. Zatnul zuby, zavřel oči a pokračoval v pohybu. Nakonec se však stejně zase ocitnul v leže na posteli. Na posteli vedle nemocničního přístroje. Na posteli která by také mohla být z nemocničního inventáře napadlo Mika a začal rukou hledat ovladač pro ovládání postele. Našel ho takřka okamžitě zavěšený za stranu postele. Levou rukou ho vyprostil a přitáhl si ho blíž k obličeji. Po chvíli už pohodlně stoupal nadnášen silou pohybujícího se dílu postele. Konečně dostal možnost se rozhlédnout.

Byl v malé místnosti velké sotva pár metrů. Jeho postel byla společně se třemi židlemi a malým stolkem jediným nábytkem v pokoji. Dvě židle byli u stolu, třetí těsně u postele a cosi na ní leželo. Když se Mike ještě trošku naklonil poznal svůj notebook. Nemotorně si ho usadil na nohy a otevřel. Na obrazovce byl lepící štítek s nápisem "Kdyby jsi se náhodou nedostal do záhrobí". Moc vtipný, pomyslel si Mike ale byl Martinovi vděčný. Bylo mu jasné že to byl Martin. Nikdo jiný takový humor neměl. Ovládat notebook levou rukou nebylo snadné ale za chvilku už se spokojeně koukal na film.

Dlouho si však film neužil. Někdo zaklepal.

"Dále." dal svolení ke vstupu Mike.

"Nazdar marode." ozvala se dvojčata jako na povel následovaná Klárou a Verčou.

"Jak ti je?" ptala se Verča.

"No už mi bylo líp." odpověděl Mike.

"Pravda prostřelená ruka jednomu náladu nezlepší. Ale ber to z té lepší stránky. Až někam půjdeme příště zaručeně to dopadne líp." nadhodil Tom.

"A teď to nemyslí tak jako že příští film vybíráme my." doplnil Roman.

"Vážně?" zamračila se na ně Klára "Děláte si srandu?"

Celá návštěva si posedala na židle až na Veroniku která si sedla k Mikovi na postel.

"Jen až ti příště řekneme že tě vítáme do party nemusíš to zpečetit vlastní krví." Nenechal si Roman ujít příležitost k vtipu.

"Běž se vycpat." okřikla ho Veronika

"Jo vole." ozval se Tom "Mike si může přísahat krví kdy se mu zachce."

Veronika je oba sjela pohledem až dvojčata raději vtipů nechala aby za chvíli neleželi vedle Mika.

"No doufám, že takhle jsem přísahal poprvé a naposled." usmál se Mike. "A co vlastně plánujete za film?" zeptal se Mike aby odlehčil atmosféru.

"No mysleli jsme ten novej film s tím hercem ze Spidermana. Jak že se jmenuje?" obrátil se Roman na Toma.

"Vím já? Jediné co vím je že je to z války." pokrčil rameny Tom?

"Z války? Paráda? Myslíš že s tímhle dostanu slevu?" ze se Mike.

"To nevím ale jestli tam uděláš stejný vodotrysk jako posledně tak bych řekl že tě dozajista vyhodí." odpověděl Tom.

"Dobře dám si pozor aby se to neopakovalo." slíbil Mike.

"Vy jste fakt pitomci. Všichni tři." konstatovala Klára.

"Děkujeme." poděkoval jí Roman a všichni tři pitomci se začali smát.