Mike Jäger - Nová krev

Blesk

V kanceláři však nebylo nic zvláštního. Stůl, židle, kartotéka, absolutně nic co by v komkoliv vyvolalo jakékoliv zdání nejbezpečnějšího místa v Praze. Změna přišla ve chvíli kdy Martin zavřel dveře. Podlaha se pohnula a začala klesat. Mike nechápal co se děje ale když viděl klid v Martinově tváři uklidnil se a čekal co se bude dít.

Asi po 30 vteřinách se kancelář zastavila. Martin se chystal vyrazit ven a tam Mikovi pokynul aby ho následoval. Po průchodu se objevili v modrobíle ozářené chodbě. Mike nechápal kde jsou a tak se raději ještě více přiblížil k Martinovi. Chodba se po pár krocích začala větvit ale oba setrvávali v hlavní chodbě. Až asi po minutě konečně odbočili do chodby na jejímž konci byli jen velké dvoukřídlé dveře. Martin na ně přiložil ruku a dveře se jako kouzlem otevřeli. Uvnitř byla okrouhlá místnost se stolem jak ze zasedací místnosti bílého domu. Dlouhý stůl s asi 30 místy k pohodlnému sezení se táhle přes celou místnost a v jeho čele zaneprázdněně debatovali dva muži.

První z nich měl prořídlé šedé vlasy a nepočítaně vrásek. I přes ně však bylo vidět jeho znepokojení. Jeho plášť byl v základu stejný jako Martinův jen protkaný červenou a modrou nití u krajů.

Druhý muž, jež odrážel světlo od své dočista oholené hlavy, plášť neměl. Mikovi velice připomínal právníka. Oblek na míru, kožená taško u nohou a desky s jakýmisi spisy na stole.

„To přece nemůžeš myslet vážně Alexi. Tohle se nám znovu stát nesmí." Naléhal starší muž v plášti.

„Jistě že se to znovu nestane. Jen se nesmíme ukvapit a celé to odvolat." Uklidňoval svého bližního holohlavec.

„Umřeli lidi Alexi. Naši Lidi. Copak chceš víc životů. Nestačí ti Tom a Tes?" opáčil na něj stařík.

„Jistě jejich ztráta mě velice zasáhla. Ale přece kvůli dvoum..." naléhal dále muž v obleku.

„Tak a dost!" rozkřikl se stařík „Tahle akce se s okamžitou platností ruší. Osobně mi za to zodpovídáš životem!" dokončil starší z dvojice a rozzuřeně praštil do stolu.

Advokát si uraženě sbalil věci a rázně odkráčel z místnosti. Tom a Tes, pomyslel si Mike. Zvláštní, mají stejná jména jako máma a táta. Ale. To přece. Začala Mikovi docházet krutá pravda.

„Omlouvám se že jste to museli slyšet. Dobře že si zasáhl tak rychle Martine. Miku. To je let co jsem tě neviděl. Jak se ti..." nedokončil úvod stařík v plášti když byl hrubě přerušen.

„Moji rodiče." začal Mike „jsou..."

Staříkův zármutek se mu podepsal ve tváři a smutně přikývnul.

„Ne. To nemůže..." snažil se protestovat Mike ale nebylo to nic platné. Omdlel.