Mike Jäger - Nová krev

Nemocnice na kraji Doupěte

Mike byl ve svém novém příbytku pouze jeden den který povětšinou prospal. Když nespal většinou to bylo kvůli člence řádu která ho ošetřovala. Druhý den ráno Mika probudil Martin který se najednou objevil ve dveřích.

"Nazdar marode. Jak ti je?" začal hned Martin ale na odpověď nečekal "Nic neříkej. Cítím to blaho až sem. No tak tě pojďme hodit do nepohody." řekl vzal Mikův notebook, vypojil ho ze sítě a položil vedle Mika, odbrzdil postel a vyjel s Mikem do chodby.

"Počkej co se děje." Nechápal rozespalý Mike.

"Jedeme domů. Snad sis nemyslel že jsme tě v tomhle stavu táhli do Doupěte." odpověděl obratem Martin zatímco kličkoval s Mikovou postelí po chodbě.

"A jak se tam jako dostaneme?" nedokázal si Mike představit jak se budou tvářit návštěvníci obchodu nad doupětem na nemocniční postel.

"Kouzelnou formulí zvanou brm brm." zavtipkoval si Martin.

"Ale jak se dostaneme dolů?" dovysvětlil Mike.

"Skladem. A dost bylo otázek. Jedem." ukončil debatu Martin.

Mike tedy jen sledoval chodbu před sebou až dorazili do garáže se zásobovací dodávkou obchodu. Když Martin s jeho pomocníkem který čekal u dodávky otevřeli dveře naskytl se Mikovi pohled na vybavení jako vystřižené ze sanitky z nějakého holywoodského trháku. V posteli se ozvalo cvaknutí a Mike cítil jak začíná sjíždět do auta a kostru postele nechává stát na místě. Když byl uvnitř Martin si vlezl k němu a zavřel dveře. Jeho doprovod se ujal role řidiče a celá dodávka se dala do pohybu.

"Klidně se ještě můžeš prospat." slyšel Mike jak vedle něj Martin mluví "Silnice jsou takhle po ránu naplněný k prasknutí. Chvilku potrvá než se tam dostaneme."

Mike stejně nebyl ve stavu aby trhal olympijské rekordy a tak uposlechl Martinovu radu a zavřel oči.

Mike neměl zrovna energie na rozdávání což způsobilo že ho probudilo až pohyb výtahu. Najednou měl pocit že padá. Leknutím sebou trhl tak že mu bolest od ruky proletěla tělem jako raketa. Intuitivně zatnul zuby a zavřel oči aby ji potlačil.

"Jsi v pohodě blbče?" uslyšel Mike Martina jak se ho snaží podpořit.

"Jo." odsekl Mike "Parádně. Ještě jednou prosím."

"Dobře. Už jsem se lekl že budeš před ženskejma zase za padavku." odpověděl Martin.

"Ženskejma?" nechápal Mike.

"Snad sis nemyslel že já budu tvůj jediný trýznitel? Bože můj ty si naivní. Plus to si myslíš že jsem ti z pokoje postel vystěhovával sám?" Zakroutil hlavou Martin.

Hned na to se otevřeli dveře a Mike pochopil co Martin myslel. Na chodbě stála dvojčata nerušeně zabraná do rozhovoru. Martin nečekal až si jich všimnou a vyjel s postelí do namodralé chodby.

"A tady ho máme maroda." řekl Tom jakmile si jich všiml.

"Konečně. Víš jaká tady bez tebe byla nuda. S holkama se nedá hrát." dodal Roman.

"Taky vás rád vidím." pokusil se na ně usmát Mike stále s doznívající bolestí v paži.

"Hele trochu jsme ti předělali bydlení. Designerská část týmu byla sice proti ale tohle byla nutná změna." Pokračoval hned Tom.

"Pravda. Zkrátka jsme ti televizi i s Xboxem předělali provizorně do pokoje." doplnil ho Roman.

"No a až se dáš do kupy tím stylem že ti bude dovoleno volně se pohybovat pomůžeme ti ji dát zpátky. To zní jako plán ne?" chopil se slovo zpět Tom.

"Designerská část týmu?" zarazil je Mike.

"Veronika." Odpověděl zpoza postele Martin.

Klábosili ještě asi minutu než konečně dorazili k Mikovu příbytku. Tom otevřel dveře a vešel dovnitř zatímco Roman pomáhal Martinovi s postelí. Mike si všiml že většina nábytku byla předem přesunuta aby mohli s postelí snáze projet.

"No konečně. Kde jste tak dlouho? Zabilo by vás mi... nám říct že už jste tady?" uslyšel a posléze i uviděl Mike Verču jak přichází společně s Klárou.

"Zabilo. a my máme svoje životy docela rádi." odpověděl obratem Roman.

"Pravda co by jsme si bez vás počali?" ubezpečila ho Klára.

Mezitím už se Mike I s postelí dostal na určené místo.  Jeho pokoj se moc nezměnil až na stolek s televizí který stál naprosto neprakticky uprostřed pokoje. Mike měl najednou pochopení pro Verčiny námitky. Stolek totiž tak jak byl postavený zabíral významnou část prostoru a televize byla jako terč který jen čekal na to než ho někdo zasáhne a shodí na zem.

"No není to nádherný herní koutek?" ptal se hned Roman na hodnocení jejich výtvoru.

"A myslíte si že to nespadne?" vyjádřil Mike své obavy.

"Klid. Je to tu jen na pár dní. To přežije." ujistil ho Tom.

Už to vypadalo že společnost zahájí nekonečnou debatu o umístění televize když jim plány byly hrubě přerušeny.

"Vážení poddaní. Věřte mi že velice rád bych tu s vámi trávil svůj drahocenný čas. Bohužel musím ještě něco zařídit." omluvil se Martin "A pokud se nepletu tak vy dva máte ještě dneska dopoledne zkoušku na kterou určitě nechcete přijít pozdě." prohodil směrem k dvojčatům.

"Vy tři." opravila ho smutně Klára stojící ve dveřích pokoje "Tak zatím Miku." rozloučila se a společně s Martinem se dala na odchod.

"Vážený marode..." začal Tom.

"... bylo nám ctí dělat vám stěhováky." dokončil Roman a dvojčata se s mírnou úklonou přidala k Martinovi s Klárou.

"To jsou magoři." ozvala se Verča která jediná zůstala s Mikem.

"Alespoň je tady veselo." řekl Mike.

"To je nakonec pravda. Dáš si čaj?" zeptala se Verča.

"Ani ne hele." odpověděl Mike.

"Ani pokud jsem ho dostala od Martina?" Zvýšila nabídku Verča a vytáhla malou krabičku.

Mike si okamžitě vzpomněl na Martinův čokoládový čaj a rychle se opravil "A to jsi nemohla říct rovnou? Jasně že si dám."

Verča se jen usmála a odešla do vedlejšího pokoje dát vařit vodu.




*Kapitolka jen na uklidnění děje. Dál už zase budeme akční ... snad*