Mike Jäger - Nová krev

Přítel

Mike se s trhnutím posadil. Byl celý pokrytý potem, ztěžka oddechoval s vyděšeným pohledem v tváři. Přikrývku měl celou propocenou. Když se ujistil že ví kde je opět si lehnul a koukal do stropu. Nemohl dělat nic jiného. Nebyl schopen racionálně uvažovat. Stále před sebou viděl výjev ze snu. Jen dvě tváře bez života. Kamkoli se podíval viděl jejich stín. Nevěděl jak dlouho tam ležel. Čas jako by se zastavil. Mike měl pocit jako by jeho život skončil. Poprvé od doby co potkal Martina mu vše začalo připadat až moc opravdové. Jako by doteď žil skutečný sen který zmizí jen co se probudí. Teprve teď si jeho podvědomí začalo uvědomovat že nic z toho se nestane. Že už nikdy nic nebude jako dřív. Z transu ho zachránila až světlá vzpomínka z poslední doby. Když budeš život brát moc vážně tak se z něj zblázníš. Jako by slyšel Martina jak mu to za zády říká. Né že by mu to zvedlo náladu. Né že by všechno hodil za hlavu. Naopak mu to vypálilo náladu do základů. To co před chvilkou bylo jen částí podvědomí se teď dostalo do živého uvažování. Měl chuť jít něco udělat. Něco změnit. Jen nevěděl co. Měl jen pálivé nutkání že něco potřebuje udělat. A tak začal proklínat všechno okolo. Doupětem počínaje, postelí konče. Chtěl to tu zapálit a utéct pryč.

Uvězněn v těchto myšlenkách ho vyrušil budík který mu oznámil čas vstávat. Mike neměl sílu ho vypnout. Jen ho nechal zvonit. Jeho monotóní pípání se linulo pokojem. Píp. Píp. Píp. Pípání. Něco nesedělo. Mikovi přišlo něco špatně. Uvažování o tom co nesedí ho odvedlo od myšlenek na rodiče. Ovšem obratem je tam vrátilo. Slyšel pípání budíku namísto vyzvánění jeho telefonu. Otočil se na noční stolek na kterém ležely pouze digitální hodiny vydávající mučivý zvuk oznamující konec noci. Mike si uvědomil že od příhody v metru se svého telefonu ani nedotknul. Přesto na něm bylo něco kvůli čemu byl teď tady. Něco od jeho rodičů. Byla to poslední věc co mu rodiče poslali. Poslední zpráva. Zoufalý pokus něco uchránit. Poslední skutek v jejich životě. Poslední hmatatelný důkaz jejich života. Bylo mu fuk co to je. Jen to chtěl ani nevěděl přesně proč. Snad jako památku, poslední vodítko k rodičům, mlhavý náznak jeho tehdejšího života, věc která mu bude připomínat nově objevené psychické dno na kterém se teď nacházel bez snahy se odrazit.

Z deprese ho nevytrhlo ani to že se jako velká voda přihnal Martin. Ten okamžitě rozsvítil lustr a bůh ví proč začal hrát na trubku vojenský budíček.

"Studené nohy na teplou palubu." zahájil svůj první dnešní proslov. "Je nádherné ráno. Přece ho nestrávíme v posteli. to by byla..." přerušil z ničeho nic svůj monolog. "Chceš si o tom promluvit?" zeptal se z ničeho nic na něj netypickým chápavým hlasem. Mike neodpovídal. Nechtěl se nikomu svěřovat. Ani nemyslel že by to někdo zvládl pochopit. Slyšel jak Martin přešel po pokoji a jak si sednul do židle u psacího stolu.

"Pamatuješ co jsem ti řekl když jsme se potkali?" začal mírným a docela i tichým hlasem "Řekl jsem ti že všechno bude dobrý. Ne teď. Ne zítra. Ale jednou určitě. To platí na všechno. Na všechno krom tohohle. Tohle bude mizet dlouho a nikdy se toho úplně nezbavíš." dokončil překvapivě chytrou myšlenku. Mike neodpovídal. Sotva ho vnímal. Neměl náladu filosofovat nad životem. Neměl náladu na nic. Jen ležel, koukal do stropu a v mysli měl jen nekonečnou prázdnotu ze snu. Temnota. Černý stín. Mihotavé nic a zároveň všechno. A světlo. Malé světýlko uprostřed toho všeho. Lehký závan tepla který se mu otřel o tvář. Netušil jak dlouho byl mimo ale když se rozhlédl Martin neseděl v křesle ale vcházel do pokoje s konvicí na čaj. Mike viděl jak nalévá dva šálky něčeho co vonělo jako čokoláda. Martin postavil šálky na psací stůl a přešel k jeho posteli a posadil ho.

"Víš co ještě jsem ti říkal. Nesmíš život brát moc vážně. No tohle vážně ber. Není to moc věc nad kterou by jsi mohl mávnout rukou. Není to věc nad kterou budeš vtipkovat. Není to něco co by se byť jen trochu závidělo. Je to něco co nikdo nechce zažít a všichni se toho bojí. Všichni tě můžou utěšovat ale nakonec se s tím stejně budeš muset poprat sám." Pokračoval Martin v přednášce z psychologie mezitím co podával Mikovi hrnek horkého nápoje.

Mike poznal vůni a okamžitě po hrnku sáhnul. Čokoládový čaj. Název který vymyslel nebyl zrovna kreativní ale na mysl mu přišlo v tu chvíli jen tohle. Pomalu začal usrkávat a s tím se mu začalo vracet i uvažování.

"Jak si to poznal?" Zeptal se po asi pěti minutách křečovitého svírání hrnku v rukou.

"Nechceš ani vědět jak dlouho jsem byl v tomhle stavu já." odpověděl potichu Martin. "Přestal jsem chodit do školy. S nikým jsem nemluvil. Nakonec jsem i napsal dopis na rozloučenou připraven skočit pod vlak." Odkrýval Martin postupně svoji druhou stránku. "Což je mimochodem ta největší kravina a jestli to někdy uděláš není třeba nikam chodit, zabiju tě sám. Rozumíme si?"

"Jak jsi to překonal?"

"Jednoduše. Nepřekonal. Naučil jsem se s tím žít. Po čase si na ty depresivní rána zvykneš. A za ještě delší dobu zmizí úplně. Nakonec ti dojde že jsou věci které změnit nejde jejichž zmínka bude bolet ještě dlouho." Dořekl Martin a odmlčel se.

"Děkuju." řekl Mike po nekonečném tichu.

"Není za co. Tak ale není čas ztrácet čas snídaně nebude na vždy takže vstávej královno jde se jíst." zadupal Martin do země jak veškerou atmosféru tak dobrý dojem.

Mike jen protočil oči a hodil po Martinovi polštář i s pochmurnými myšlenkami. Přes všechno co se právě stalo a dělo v jeho životě se přistihl u zvláštní a nepochopitelné věci. Usmíval se.