Mike Jäger - Nová krev

Jednadvacet, dvaadvacet

Když se Mike probral ležel v pokoji který dost připomínal ten jeho. Až na vybavení. Vedle v křesle seděl Martin. Mike se opřel rukama o postel a posadil se.

„V pohodě?" zeptal se ho Martin.

„Co myslíš?" odvětil Mike.

„Jo je to den blbec. Nejdřív tě prakticky unesli. Viděl jsi někoho umřít. Náhodný pobuda tě dovedl sem a nakonec ..." nedokončil myšlenku Martin.

„Den blbec. Tak takhle se tomu říká." Řekl Mike a do očí se mu hrnuli slzy.

„No tak chlape. To bude dobrý. Ne hned. Ne za hodinu. Ale jednou jo." Snažil se ho uklidnit Martin.

„Jednou, jednou." Zajíkal se Mike „Moji rodiče jsou mrtví. Copak to nechápeš?"

„Chápu. Lépe než kdokoliv tady."

„Jak to můžeš vědět."

„Moji rodiče umřeli stejně. No stejně, jednoho dne v bance. Přepadli ji. Co 10 minut zabíjeli jednoho rukojmího. Moji rodiče šli hned na začátku. To mi bylo 16. Samuel se mě ujal. To je ten stařík. Dal mi místo kde žít a důvod proč co žít. Vysvětlil mi co to znamená být v řádu a udělal ze mě jeho člena. Vysvětlil mi co to znamená Assassin."

„Vrah. Zabiják. Mordýř. Vyber si." Odcekl Mike.

„To jistě. Všechno to. Ale jen ve slovníku. Řád assassinů je mnohem víc než spolek vrahů. Jistě každý tady určitě někoho zabil. Nikdo z nás není čistý. Ale tady jde o pomoc lidem. Existuje mnoho jiných společenství která jsou přesným opakem." Vysvětloval Martin a Mike pomalu začal naslouchat. „Jednou z mnoha jsou ti co tě unesli. Templáři jsou ovšem speciální. Nejsou jako ledajaká mafie. Jsou v základech jako my. Jenže my svatý grál hlídáme. Oni ho chtějí využít k získání moci. Takhle mi chráníme lidi. Snažíme se kazit plány ostatních. Ale kdo chce bránit lidi musí nejdřív dokázat že je sám člověk."

„Jak?" zeptal se Mike

„Ty si s tím nelam hlavu. Ty už jsi to prokázal." Odpověděl Martin.

„Ale jak?" divil se Mike.

„Omdlel jsi" dal mu odpověď Martin a Mikovi se opět do očí hrnuli slzy.

Trvalo věčnost než se uklidnil. A tu celou dobu vedle něj seděl Martin.

„Co bude teď" zeptal se Mike asi po 10 minutách mlčení.

„Poslali jsme někoho pro tvoje věci. Brzo budou zpátky. Pak se tu budeš moct zabydlet." Vysvětloval Martin.

„A náš byt?."

„Moc nebezpečný. Všichni ví kde je. Ale můžeš ho prodat. Nebude to trvat dlouho a lidé zjisté že tvoji rodiče jsou. No a pak se byt převede na tebe."

„A nemůžu se tam jít podívat? Naposled?" zaplavila Mika vlna nostalgie.

„Jo to by šlo zařídit. Vstávej lenochode jinak se tam nedostaneme." Pronesl rychle Martin a stáhl Mika z postele.