Obrázky, úvahy, krátké příběhy, shipy Sherlockianki

Šest Watsnových a jeden Holmes

"Já se tak těším, až poznám tvoji rodinu. A Harry, tam bude taky?" Zeptala se Mary, koukla na řidiče, kým byl její manžel.

"Ano, Harry se potvrdila, že přijde." Přikývl a věnoval se řízení, kterého zaměstnávalo natolik, že si nevšiml toho, že jeho nejlepší přítel, který jel s nimi ani nepromluvil.

"Sherlocku, máš teď nějaký případ?" Zeptala se Mary, která si byla vědoma, že Sherlock není úplně v nejlepší psychickém stavu.

Sherlock byl opět ve svém paláci myšlenek. Dnešek mu nedával smysl. Proč jedou autem do Whitsonu za rodinou Johna? Přece on, Mary a to malé, které spí na místě spolujezdce je jeho rodina. Nikdy se mu nezmínil o rodině. Tedy jen o Harry, která je trošku cvok a je lezba. Toť vše.

"Sherlocku?" Zeptala se znovu Mary a opatrně žduchla do Sherlocka. John už zpozoroval, že se něco děje, ale nedával to na sobě znát a věnoval se řízení, jako pravý manžel.

"Nepatříš tam. Oni jsou rodina. Berou tě jen proto, že je ti tě líto. Lítost je tak lidská, že Sherlocku." Ozval se jeho vnitřní hlas. Sherlock zatřásl kudrnatou hlavou.
To přece není pravda. Nemůže. Já lítost taky cítím. Kdyz jsem zmizel na ty dva neodpustitelné roky, cítil jsem lítost. John se s toho zhroutil. Kvůli mě sobeckosti. Kvůli tomu, že jsem mu nedal vědět.

Mary vyslala zoufalé pohledy na Johna, který je zachytil ve zpětném zrcátku a zastavil na kraji silnice. Vystoupil s auta a rychle obešel auto.

"Sherlocku?" Zeptal se svého přítele, když otevřel dveře roveru. Ten jen seděl a pozoroval něco neurčitého před sebou.

Přítel. Nazval mě přítelem. Kdyby jen tak věděl, co to pro mě znamená. Ale on to tak necítí. Bere mě jako přítěž. Jsem pro něho nic. Jen břímě, které musí za sebou táhnout.

John si obět nevěděl rady. Vzal s sebou Sherlocka v dobré víře, že si odpočine a nabere sílu. Chyběli mu jeho zvláštní humor a hádky. Chtěl mu pomoct, ale jak to zatím vypadá, jen mu přitížil. Nemohl ho nechat v Londýně. Molly si někoho našla, Lestrád se znovu smiřoval s manželkou a paní Hudsnová jela na víkend do Paříže za svojí dlouholetou přítelkyní.

Teď tu před ním seděla troska, bílá jako stěna, která hleděla do prázdna. Jeho bledost vypovídala o jeho špatném psychickém i fyzickém stavu. Musí ho někam objednat, aby mu něco předepsali nebo se tu složí dřív nebo později.

"Sherlocku?!" Zatřásl s ním znovu. Tentokrát jeho přítel aspoň pohl hlavou a něco zamumlal. John si oddychl. Myslel si, že mu špatně nebo, že jim tady zkolabuje.

"Takže, můžeme jet dál. Do Whitsonu je to jen půl hodiny. Kdyby ti bylo špatně nebo by ses cítil blbě, řekni to Mary, která sedí vedle tebe." A poplácal ho po rameni.

"Tak jedem dál." Zavelel potichu John a rozjel se dál. Mary se tvářila mírně rozladěná a malá spala spokojeně. Někdy je s ním ví problémů, než s malinkou Clare, pomyslel si John a věnoval se řízení.

Projeli celým městem, které vypadala jako po vymření. Londýn proti tomu vypadal jako mraveniště. Johnovy se sevřel žaludek strachem. Naposledy tu byl před více než pěti lety. Vždyť o Mary ví, jen s vyprávění Henry, která je jen velice málo informovala. A co řekne otec? A matka? Hlavně klid, uklidňoval se John.

Přejeli k malému bílému domu blízko moře. Střecha byla mírně porostlá mechem a zahrada trošku zpustošená. Najednou se otevřeli dveře a vyběhla z nich žena s oranžovými vlasy a tetováním přes celé klíční kosti.

"Johne! Bráško, můj zlatý." Smála se a objala John, který před pár minuty vystoupil. Vypadá pořád stejně, pousmál se John a vzpomněl si, jak si jako malý hráli na pláži a stavěli hrady.