One less girl (GirlxGirl)

Kapitola 12

Uběhly další dva měsíce a je prosinec. 22 Abych byla přesná. Dneska jdeme kupovat stromeček a zítra ho budeme zdobit. Možná to je divný, když mi je 17, ale nemohla jsem se dočkat, až ho budeme vybírat. Pamatuju si, jak jsme dřív jako rodina, chodily k Jimovi, chlápkovy, který prodává stromky. Když jsem byla mladší, vždycky jsem tátovi skočila na záda a semnou běhal skrz řady stromů a mamka s Joshem se nám vždycky smáli. Táta a já jsme vždycky posuzovali stromy s kritickým výrazem a britským přízvukem. Jim se u toho vždycky bavil a přidal se k nám. Vždycky to byla sranda být tu. Sníh, horká čokoláda, vůně skořice. Milovala jsem to. Hlavně ty noci, kdy jsme byli zabalení v dekách a koukali na Grinche s čajem v rukách.

Tichý povzdech mi unikl ze rtů, když jsem si na to všechno vzpomněla. Vážně mi chyběla mamka. To jak mě vždy obejmula a jak se usmívala. Jak-

"Na co koukáš?" Zeptal se Josh stojící vedle mě, nejspíš se snažil zjistit, na co jsem koukala z okna.

"V podstatě na nic. Jen jsem přemýšlela." Pokrčila jsem rameny a dívala jsem se ven na to, co se tam dělo. Děti venku běhaly a stavily sněhuláky, nebo po sobě házely sněhové koule. "Před pár lety jsme to byli my, ti co pobíhali venku a házeli si sněhové koule do obličeje." Řekl Josh.

"A víš co? Proč se jimi zase nestaneme? Můžeme mít sněhovou bitku, stavět sněhuláky a dělat andělíčky. Jako za starých časů."

"Nebylo by to stejný, ne když tu není mamka."

"Možná máš pravdu, ale máme Annu a Sam. Takže co myslíš?" Na pár sekund se zamyslel a pak přikývl.

"Dobře. Ale musíme je překvapit. Potřebujeme dobrý důvod, aby jsme je dostali pryč z domu. Nesmějí mít podezření, okay?"

"Dohodnuto." A běželi jsme do jeho pokoje, plánovat plán útoku, jako jsme to dělávali, když nám bylo pět. Nakonec jsme se rozhodli to udělat u Jima. Minulý rok jsme za ním šli jen pro strom a hned domů, myslíme že by se mohl připojit k naší zábavě. On tak trochu byl částí naší Vánoční rodiny, tak proč ne.

Teď byly 4 hodiny odpoledne a my byli na cestě k Jimovi. V autě bylo po malém povídání ticho a já si přišla docela nepohodlně. Nesnášim ticho. Seděla jsem vzádu mezi Joshem a Sam což nepomáhalo ani jedno, jelikož Josh mi furt posílal pohledy typu "Je skoro čas." A Sam se snažila najít cestu k mé ruce, aniž by si kdokoliv všiml. Jo... Furt jsme spolu a šťastnější než kdy jindy. Nehádaly jsme se ani nic takového. Bylo to perfektní. Teda až na tu část, že jsme to skrývaly. Ale náš čas spolu jsem si užívala. Ve škole jsme se na sebe neustále zamilovaně dívaly a jakoukoliv chvíli jsme mohly strávit spolu, jsme strávily spolu. Každý den jsem do ní byla zamilovaná víc a víc. Ale furt jsme si zatím ještě neřekly "Miluji tě." Na jednu stranu jsem z toho byla docela smutná, ale nechtěla jsem to uspěchat. Co když to není vzájemný? Nechtěla bych ji vystrašit a ztratit. Užívala jsem si čas s ní, ať už o nás někdo věděl nebo ne. Když jsme konečně dojeli k Jimově obchodu , táta zaparkoval a všichni vylezli ven.

"Uhm... Colby můžu s tebou na chvilku mluvit?" Zeptal se Josh a zatáhl mě stranou. Ostatní se na nás divně podívali, ale nechali to být a šli ke stromům. "Počkáme tu tak 5 minut a pak každý pujdem na jednu stranu a zaútočíme, jasný?"

"Jasný brácha. Budou trpět." Zašklebila jsem se ďábelsky. Počkali jsme o chvilku déle, než jsme se rozdělili a snažili jsme se dostat k nim co nejblíže. S Joshem jsme od nich byli kolem 3 metrů daleko a začali jsme na prstech počítat od 10-0. "Jdeme na ně!" Zakřičela jsem a rozběhli jsme se na ně. Všichni tři se na mě otočili s nevěřícím výrazem. Ale co nevěděli bylo to, že Josh byl za nima. Každému z nich jsem se trefila do hrudě koulí než jsem se zastavila, překřížila jsem si ruce a dívala se na ně spokojeně.