One less girl (GirlxGirl)

Kapitola 2.

Byla třetí hodina, biologie. Vpila jsem se do židle a koukala jsem z okna. Až do teď se nic moc nestalo. Pár nadávek , pár drknutí. Nic jako obvyklé zacházení. Žádné mlácení, žádné kopnutí, nic. Tohle není dobré. Definitivně to není dobré. Tiše jsem si povzdechla a sledovala jsem z okna ptáky. Byli volní. Mohli jít kamkoliv , zatím co já jsem zavřená tady. To jak pohybovali svými křídly, to jak se pohybovali ve vzduchu. Všechno co dělají má význam. Chrání jejich děti svým vlastním životem. Chrání své přátelé. Přijímají jeden druhého. Ne jako my lidé. My se pokaždé díváme po někom , koho můžeme obtěžovat. Snažíme se vlastní chyby schovávat tím ,že ukazujeme na chyby ostatních. Pokud není někdo jako my , je to důvod pro to ,shazovat ho na zem a ubližovat mu. Psychicky a fyzicky. Co je s námi špatně? To co děláme je hnusné. Ubližovat ostatním, aby jsme se my samotní ,cítili lépe. Proč? Proč lidé dělají takové věci? Zírala jsem na ptáky za oknem. Jeden z nich vypadal ,že se na mě dívá. Bylo to divný. Hned na to odletěl pryč. Jakoby chtěl říct: "Ha! Vidíš Colby? Já můžu odletět pryč,můžu jít kamkoliv! Nemám tak ubohý život ,jako ty." I zvířata mají lepší život ,než já. Jediná dobrá věc v mém životě je můj táta a brácha. Oba z nich tu pro mě vždy byli. Tohle pro mě znamená víc , než cokoliv jiného.

Když zazvonilo ,dala jsem si věci do tašky a šla pryč z učebny. Jenom pět hodin a budu odtud konečně pryč. Došla jsem ke své skříňce,dala si učebnice ,které už nepotřebuju dovnitř a vydala jsem se k další třídě. Španělštině. Jedna z mála hodin , kterou mám vážně ráda. Hlavně ,kvůli naší učitelce. Která mi vždy naslouchá a pomáhá. Šla jsem skrz chodbu a odstrkovala lidi pryč z cesty. Už jsem byla jen pár kroků od třídy, když se stalo to, na co jsem čekala 3 hodiny. Někdo mi shodil učebnice z rukou a strčil mě tvrdě na skříňky. Silně jsem se bouchla o ně hlavou. Otevřela jsem oči a viděla jsem Biancu. No jasně. Kdo jinej by to mohl být?! Bianca byla hlavní roztleskávačka. Blondýna, 176,5 cm,skvělý tělo. Měla znechucený obličej ,zatím co si čistila ruce kapesníčkama.

"Eww... Nechuť.." Řekla nahlas a vysloužila mi tak posměch ,od všech ostatních. Podívala jsem se na ní. Začaly se mi v očích budovat slzy ,které chtěly spadat dolů. Ale nemohla jsem jí dopřát to potěšení ,vidět mě brečet. "Přestaň mě očumovat, lesbo." Vyplivla na mě , než se samolibě ušklíbla. "Radši by sis o tomhle neměla nechat ani zdát." Na chvíli se zastavila a rukou ukázala na svoje tělo. "Protože já budu vždycky jenom sen. A víš proč? Protože nejsem blázen jako ty." Řekla mi před tím, než se začala smát. Jasně ,že všichni okolo ,včetně její bandy vymytých mozků se začali smát. Ona tu byla královna. Co jste čekali? Že všichni budou na mojí straně? Na straně malé, samotné holky? Správně. Život není film ,nebo kniha ,kde je všechno fajn. Padající hvězdy sny neplní a není tu žádný princ na bílém koni ,který by pomáhal z hrozných situací. Už jsem se naučila jak je život těžký. Život je čubka. Ale ne jen taková ,která vás bodne do zad , když to nejméně čekáte ,ne. Život je takový druh čubky ,který vás pokaždý shazuje dolů. Nezáleží na tom ,jak moc to už bolí. Vždycky najde cestu ,jak ublížit ještě víc. Vždycky najde cestu jak ukrást štěstí a zničit srdce. To je jednoduše jak to je. Aniž bych si to uvědomila, jsem nad ní protočila oči. Ale ona si toho všimla. "Cože? Vážně jsi teď nademnou protočila oči?!"

"Oh, já si myslim, že jo, B." Černovlasá dívka za ní řekla. Během sekundy ,byla Bianca v mém osobním prostoru a koukala na mě dolů. Jo. Byla vyšší něž já. O 9 centimetrů ,abych byla přesná. Její výraz v obličeji byl takový , jaký by jste nechtěli vidět ani za milion let. Byl to takový obličej ,který by jste si mysleli, že má jen ďábel. Počkat. Ďábel stojí přímo předemnou. Sorry. Moje chyba. Každopádně. Koukaly jsme jedna na druhou. Ona je vzteklá ,já vystrašená. Strčila mě zpátky na skříňky a silně mě praštila. Pravá část obličeje mě bolela a začínala jsem padat na zem , když mě chytila za triko a natlačila na skříňky.

"Buď opatrná, Johnson. Tvoje malá kamarádka tu už není, aby ti pomohla, mrcho." Řekla mi do ucha. Moje celé tělo zmrzlo, při její zmínce. Jediná pravá kamarádka ,kterou jsem kdy měla. Bianca se oddálila s úšklebkem hrajícím si , na jejích rtech. "Měla bys radši udělat ,co ti říkám." Řekla a začala s její partou odcházet pryč. Teď ,když byla show u konce, začali se lidi rozcházet. Sjela jsem po skříňkách na zem , zabořila si hlavu do kolen a začala jsem nekontrolovatelně brečet. Proč tohle řekla?! I bez toho ,aby ji zmiňovala, na ní každý den myslím. Nebyl tu žádný důvod k tomu, aby jí zmiňovala. A jako vždy , jsem se ponořila do vzpomínek o nás dvou. O mně a o mojí jediné skutečné kamarádce.

Nejspíš jsem tu seděla dvacet minut, než jsem konečně přestala brečet. Stoupla jsem si , vytáhla jsem mobil a napsala tátovi zprávu.

-Ahoj tati, pujdu navštívit Mary po škole. Takže přijdu o dvacet minut později.
- S láskou Colby.

Zmáčkla jsem odeslat a šla jsem do třídy, jenom pět posledních hodin. Jenom pět...

-------------------------------------------------------
----------------------------------------------------

2. Kapitola Hmm?😝

Doufám ,že se vám líbila... Cítila jsem se na to, něco napsat, jelikož jsem strašně znuděná a musela jsem se trochu uklidnit...

Nejspíš přidám další díl , během nastávajícího týdne , počítám nejpozději do středy..

Takže někdy před středou🤗

kidfromhell xx