One less girl (GirlxGirl)

Kapitola 20.

Právě jsem seděla ve své pokročilé hodině dějepisu. Vlastně jsem ani neměla tušení, jak jsem na téhle hodině skončila, jelikož jsem v ní byla hrozná, ale moje známky nějak ušly. Divný co? Naše učitelka paní Fontonová něco psala na tabuli o nějakém týpkovi, který byl jak říká, důležitý pro naši historii. Vlastně jsem vůbec neposlouchala co říká. Místo toho jsem škrábala do sešitu a snažila jsem se nekoukat na Sam. Moje oči na ní chtěly zoufale koukat, ale nemohla jsem. Akorát by to bolelo víc, než to bolí teď. A tak jsem škrábala věci na papír. I když jediné co jsem škrábala bylo "Sam" ve zlomeném srdíčku, nebo věci jako "Chybíš mi". Nevěděla jsem, že rozchod může být tak bolestivý. Po dvou dnech mi chyběla tak moc, že mi to nepřišlo už ani normální. Bez ní jsem si nepřišla celá. Cítila jsem lehké ťuknutí na mé levé rameno, což mě donutilo podívat se jejím směrem. Rychle se podívala dopředu a když viděla, že se nekouká učitelka ani nikdo jiný, zvedla svůj sešit mým směrem. Bylo pro mě docela těžký to přečíst, jelikož její rukopis byl katastrofa, ale po dvou minutách jsem to konečně přečetla. A v tu chvíli jsem docela dost chtěla vyskočit ze židle a prostě ji obejmout. Stálo tam "In true love the smallest distance is too great and the greatest distance can be bridged. (V pravé lásce je nejmenší vzdálenost příliš velká, ale i největší vzdálenost může být přemostěna.)" Ano, byla to jen nějaká věta. Pro ostatní možná jen stupidní citát, ale ti všichni ostatní nevěděli ten skrytý význam za tím. Jednou když jsem brouzdala na internetu a hledala nějaké písničky, jsem našla jednu roztoumilou stránku s citátama. Po chvíli si ke mně Sam sedla a společně jsme listovaly skrz všechny citáty. Když najednou jeden speciální upoutal mou pozornost, byl od Hanse Nouwense. Byl to přesně ten, který napsala na ten papír. Řekly jsme si tenkrát, že je to absolutně pravdivý citát a že nikdy nenecháme nic a nikoho nás rozdělit. A byla jsem opravdu dojatá, že si na ten citát vzpomněla. Cítila jsem jak mi cukají koutky a chce se vydrat na povrch úsměv, do toho se mi začaly plnit slzami oči a tak jsem se otočila zpět dopředu k tabuli a snažila jsem se dávat pozor. I když mi chyběla více než cokoliv jiného, nemohla jsem jí odpustit. Ne teď, bylo to moc brzy. Vlastně si to nezasloužila, možná za pár týdnů, ale teď ne. Ta bolest a opovrženost, bylo to pro mě všechno moc čerstvé. Znovu mi ťukla na rameno, ale když jsem nereagovala, dělala to do té doby, než jsem se na ní otočila. Znovu se rozhlédla kolem a zvedla mým směrem papír. "Kdyby každá chvíle, kterou jsem strávila premýšlením nad tebou, byla kilometr dlouhá, mohla bych nás vzít na měsíc a zpět."- (pozn. autora- můj vlastní citát) Aw, to je roztomilý. Cítila jsem, že jsem začala roztávat. Dívala se na mě prosebně, když otočila na další stránku. "Vzala bych nás kamkoliv bys chtěla. Klidně zpátky v čase. Odpusť mi Colby." Mé srdce bolelo ještě víc než předtím. A znovu otočila stránku. "Dej mi ještě jednu šanci a buď moje. Nezáleží na tom, jestli jen dnes, nebo po zbytek našich životů." Kutálely se mi po tvářích slzy a musela jsem si zakrýt pusu rukou, abych nezačala pištět jako nějaká fanynka. Ač jsem chtěla říct ano sebevíc a skočit jí do náruče, neudělala jsem to. Zakroutila jsem hlavou a otočila jsem se zpět dopředu. Slyšela jsem jí frustrovaně si povzdechnout a když jsem se na ní podívala, měla vytažený telefon a někomu psala se zklamaným výrazem. Něco ve mě, mě drželo od toho, abych se k ní vrátila. A jak moc jsem to něco nesnášela.. Drželo mě to od toho abych se vrátila k osobě, kterou opravdu miluju. Nesnáším tě, slyšíš mě? Ať jsi cokoliv, nesnáším tě! Pomyslela jsem si frustrovaně. Zatímco jsem přemýšlela nad tím, co mě drží od Sam, jsem koukala z okna, dokud jsem neslyšela, jak učitelka volá mé jméno.

"Vidíte tam něco zajímavého slečno Johnsonová?" Zeptala se mě sarkasticky a všichni ve třídě se uchechtli.

"Um, ne, promiňte, já jen-" Přerušila mě hlasitá rána. Celá třída ztichla a přemýšlela nad tím, co to bylo za zvuk. Hned jak začala diskuze o tom co to bylo, se ozvala další hlasitá rána. Tentokrát to bylo hlasité a čisté a nikdo nepochyboval o tom, co to bylo. Výstřel ze zbraně. Lapání po dechu a výkřiky hrůzy se šířily po třídě a naše učitelka vypadala neskutečně vystresovaně.