One less girl (GirlxGirl)

Kapitola 17.

Další den jsem se vzbudila s hroznou bolestí hlavy a oteklýma očima. Celé tělo mě bolelo ze spaní na gauči, zase. Cítila jsem se hrozně. Nikdy předtím jsem se tak necítila. Tak smutně, naštvaně, ublíženě. Vůbec jsem se necítila šťastně a pochybovala jsem, že v blízké budoucnosti se tak cítit budu. Bez jediné emoce v obličeji jsem se snažila aspoň chovat normálně. A tak jsem se zvedla, šla jsem se do koupelny umýt a poté jsem šla do kuchyně. Nikdo ještě nebyl vzhůru, tak jsem se rozhodla si udělat cerealie. Neměla jsem v plánu dnes zůstávat doma. Ne pokud by to znamenalo trávit čas se Sam. Moje srdce by neuneslo ji vidět. A zrovna když jsem si v mysli vybavila její jméno, se zázračně objevila mezi dveřmi v bílém volném triku a červených kalhotkách. Super. Na sekundu jsem se na ní podívala a šla jsem si nalít do misky mléko. I když bych už nad ní tak přemýšlet neměla, jelikož spolu už nejsme a měla bych ji aspoň ignorovat ne-li nenávidět , tak si myslím, že Sam vypadala fakt hot. Měla v sobě něco ze staré Sam do které jsem se tolik zamilovala. Byla jsem tak ponořená v myšlenkách, že mi nedošlo že už nestojí mezi dveřmi, ale stojí přímo zamnou, obmotala si ruce kolem mého pasu a hlavu mi dala na rameno.

"Dobré ráno lásko." Řekla a zívla. Snažila jsem se jejímu doteku nepoddat. Jakoby její objetí bylo místo kde bych měla být, ale já jsem odolala. Nemohla jsem jí nechat se ke mně dostat, sotva po tom co jsme se večer rozešly. "Měla jsem tu nejhorší noční můru." Řekla a přitiskla se ke mně. "Bože, tohle bude těžší než jsem si myslela... "Přišla jsem domů a ty jsi se semnou rozešla. Řekla jsi že končíš semnou a naším vztahem. A já jsem měla zlomené srdce  a všechno bylo tak skutečné. Když jsem se vzbudila, vážně jsem myslela že se ubrečím." Hlas se jí na konci zlomil a hluboce se nadechla aby se uklidnila.

"Sam..." Zašeptala jsem, otočila jsem se a odstrčila ji jemně pryč. "Nebyl to sen, ani noční můra. Opravdu jsem se s tebou rozešla." Prohlásila jsem. Její výraz byl srdcervoucí, promítaly se na něm všechny její emoce, ublíženost, vina, smutek, zlost. "Nemůžu s tebou už být, už to ani nevypadalo, že jsi vůbec moje holka. Vypadalo to jako by si byla single a já zamilovaná, blbá kamarádka, která na tebe čekala a doufala v to, že se vratíš domů živá a zdravá. To už nebyl žádný vztah. To sis vážně myslela, že spolu můžeme být, když si mě kompletně ignorovala, chodila každý víkend někam s lidma, který jsem nikdy ani neviděla a domů se vracela zlitá jak doga? Bože, bůh ví co jsi vůbec dělala.  Možná si mě dokonce podváděla, protože jsem s tebou nechtěla už ani spát. Ale myslím, že se to nikdy nedozvím, vzhledem k tomu, že jsi vždycky opilá tak, že si nedokážeš ani na jakoukoliv maličkost ráno vzpomenout. Každé slovo co jsem včera řekla, jsem tak i myslela. A nezměním svůj názor. Takže mě nech být. Nemůžu teď být blízko tebe." V tuhle chvíli už mi tekly slzy, znovu. Upřímně jsem si myslela, že už brečet dál ani nemůžu, vzhledem k tomu, že za posledních pár týdnu jsem vybrečela při nejmenším jezero. "A prosím vystěhuj si dnes z mého pokoje své věci. Večer tam nechci najít nic co ti patří, jinak to vyhodím, nehledě na to co to je."

"Ale Colby.." Sam zaskřehotala mezi svými vzlyky. Vidět ji takhle mě nutilo cítit se ještě hůř. Opravdu jsem ji chtěla držet v mém náručí, kreslit ji prsty po zádech kroužky  a říct jí, že všechno bude v pořádku. Ale nemohla jsem. Akorát by to bylo pro nás obě těžší. "Nechtěla jsem aby jsi se takhle cítila. Prosím tohle mi nedělej. Potřebuju tě, hrozně moc... Přísahám že se změním! Jen mi dej ještě jednu šanci! Prosím Colby. Miluju tě..."

"Nemůžu." Zašeptala jsem a nesouhlasně potřásla hlavou. Hlas se mi třásl a oči mě začaly bolet z toho všeho pláče. Touhle dobou můj obličej už musel vypadat hrozně, červeně, otekle a ulepeně. "Ne teď, ne po tom co si se ke mně chovala, tak jak si se chovala. Je mi to líto Sam." Poté jsem odešla pryč. Otočila jsem se k ní zády, vzala si bundu, klíče a odešla. Slzy mi nepřestávaly stékat po tvářích, zatímco jsem procházela ulicema s rukama v kapsách. Nevzala jsem si ani sluchátka. Takže jediná věc co jsem mohla dělat bylo přemýšlet nad vším. Možná to bude znít divně a stupidně, ale už teď mi Sam chyběla. Nebyla jsem si ani jistá tím, jestli rozchod byl tím správným rozhodnutím, jelikož jsem věděla jak moc budu teď trpět nějakou dobu. Ale někdy musíš prostě to co ti ubližuje nechat jít, ačkoliv to miluješ sebevíc ne?  Musíš toho člověka nechat jít, aby si našla jak svoje štěstí, tak on svoje. A to jsem přesně udělala. Jediná otázka co mi zbyla, udělala jsem vážně správnou věc? Protože to právě teď neskutečně bolelo. Všechno bolelo. Mé oči, hlava, břicho, ruce a nohy. Ale co je nejdůležitější, mé srdce bolelo ze všeho nejvíc. Krvácelo. Krvácelo, abych šla domu za Sam a řekla jí jak moc jí miluju. Ale musela jsem myslet racionálně.. Nemohla jsem dopustit aby se stala ta stejná věc, která se stala před lety. Akorát by mě to zlomilo, potopilo by mě to definitivně. I když jsem věděla, že Sam není jako ona, strach z ublížení jako tenkrát, tu byl zas. Takže by bylo asi pro mou hlavu, tělo a srdce nejlepší abych se od Sam držela co nejdál. Po tom co jsem procházela několik hodin ulicemi, jsem se rozhodla zamířit zpět domů, kde jsem byla přivítána vystresovaným tátou, Annou která se ho snažila uklidnit, Joshem který zrovna telefonoval a ... Počkat.. Sam tu není... Cože, kde je? Snad si vystěhovává věci z mého pokoje. Nechci mít kolem sebe její věci, její vůni. To by mě zničilo, ještě víc než ten rozchod. "Lidi? Co se děje?" Zeptala jsem se a zavřela za sebou dveře. Otočili se na mě a jejich starostlivé výrazy vystřídala úleva. Kromě mého táty, který vypadal naštvaně, hodně naštvaně, něco jako "Už nikdy neuvidíš denní světlo!!!" Víte co myslím ne?

"Vážně se ptáš co se děje? VÁŽNĚ COLBY?! Byla si pryč celý den! Je jedna ráno a ty si nezvedala mobil! A ty se nás fakt ptáš co se děje?!" Zařval na mě táta, až mu vzteky zčervenal obličej. "Ty, Colby, máš domácí vězení až do své penze! Jen aby jsme si rozuměli. Možná jsem ti to nechal předtím parkrát projít, protože jsem věděl, že jsi smutná, kvůli tomu co se stalo Mary a tvé matce, ale teď si k tomu neměla žádný důvod! Jdi do svého pokoje! TEĎ HNED!" Wow... Nedal mi ani šanci se ospravedlnit. I když bych beztak nevěděla co mu říct, vzhledem k tomu že o Sam a mně bych mu určitě neřekla. A tak jsem se vydala nahoru po schodech do svého pokoje. Ale když jsem stála před dveřmi přepadl mě strach. Co když je vevnitř? Co když se z mého pokoje nevystěhovala? Nebyla jsem připravená na to jí čelit. Bože, rozešly jsme se teprve před několika hodinama. Jak mám být ready na to s ní mluvit? Nejspíš jsem stála před svým pokojem 15 minut, než jsem měla dost kuráže na to jít dovnitř. Opatrně jsem vešla dovnitř a rozsvítila. Rychle jsem očima přeletěla místnost a oddechla jsem si. Nevěděla jsem, jestli mám cítit úlevu nebo být zklamaná. Myslím že část mě stále doufala, že tu bude a bude o mně bojovat. Ale asi ne co? Se smíšenými pocity jsem za sebou zavřela dveře a převlékla se do pyžama. Jediné co jsem právě chtěla, bylo jít spát. Byl to jeden z nejhorších dní mého života. Celý den jsem brečela, táta na mě řval jako nikdy předtím a do toho jdu ještě zítra do školy. Teda.. Vlastně dneska do školy, vzhledem k tomu, že jsou 2 hodiny ráno. Jak skvělý. Nebudu spát ani pět hodin, super kondička do školy.

Hned co jsem si lehla do postele a zavřela oči, cítila jsem chlad. Něco chybělo. Někdo chyběl. Cítila jsem jak se mi začínají v očích zase budovat slzy a tak jsem se otočila na levou stranu postele. Na stranu na které ona většinou spala, polštář na kterém vždy spala voněl po ní díky čemuž mě srdce bolelo ještě víc. I když mi to zrovna moc nepomohlo, tak jsem do něj zabořila hlavu a objala ho. Její sladká vůně mě pohltila a jediné co chybělo byla ona a její objetí. Vždycky jsem milovala tulení se se Sam. Vždy byla tak opatrná a něžná. A její tep mě vždy v noci uklidňoval. Nikdy jsem totiž nebyla fanynkou tmy, nebála jsem se jí, ale taky jsem zrovna nepotřebovala být ve tmě sama. Ležení se Sam v posteli mě uklidňovalo a cítila jsem se v bezpečí, jako kdyby mi nikdy nic nemohlo ublížit. Cítila jsem se speciálně. Díky ní jsem se cítila speciálně.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem to všechno vzdala a zahodila. A jak jsem přemýšlela nad posledními pár měsíci, tak jsem brečela a brečela. Upřímně, moje oči by měly být absolutně vyschlé, tak moc že už by mě dalších par měsíců nic nemělo rozbrečet. Ale očividně to takhle nefunguje. Slzy mi stékaly po tvářích, zatímco jsem potichu vzlykala do polštáře. Snažila jsem se zabořit co nejvíc do polštáře, ve snaze se uklidnit, ale nefungovalo to. Akorát jsem brečela ještě víc. Chyběla mi. I když byla tak blízko u mě, tak mi nikdy nepřišla dál. Má láska být taková? Má tak bolet? Má bolet tak, že mám pocit, že to nepřežiju? Bolest v mé hrudi byla tak velká, že kdyby byla ještě o trochu větší, tak by mě zabila. Opravdu jsem tu už nechtěla být. Chtěla jsem být někde jinde. Někde kde je klid. Ale nechtěla jsem odejít. Chtěla jsem ji stále moct vidět, ač by to bolelo sebevíc. Chtěla jsem aby za mě bojovala, aby mi ukázala že mě miluje. Jestli mě vůbec ještě miluje, protože jsem si tím už nebyla tak jistá. Jasně. Dneska ráno vypadala, že mě opravdu miluje. Proč by jinak vypadala tak smutně a zničeně? Takže řekněme  že mě opravdu miluje, proč se tedy několik týdnů chovala jako bych byla cizí člověk? To nedává smysl, vůbec žádný smysl. Řekla by mi kdyby se něco stalo, vždycky mi říkala všechno. Takže neměla žádný důvod k tomu se tak chovat, jiný než že by mě už nemilovala. Myslím že všichni měli pravdu, středoškolské vztahy nefungují. Nakonec to jsou jen zkraty, nebo jak tomu chcete říkat, i když mi to přišlo jako něco, co by mohlo vydržet navždy. A v tu chvíli mi došlo, že ji budu milovat navždy celým svým srdcem...

————————————————————————

Tak po dobrém cca roce jsem se rozhodla pokračovat, jsem si jistá tím, že většina z vás už ani neví o čem vlastně tenhle příběh je😅
Nejsem si vůbec jistá jestli o pokračování stále někdo vůbec stojí, ale here it goes

za všechny ohlasy budu ráda, takže have a nice weekend a zase někdy příště🖤

počet slov: 1852