One less girl (GirlxGirl)

"Colby ,vstávej! Prijdeš pozdě do školy!" Řval táta. Povzdechla jsem si, promnula jsem si oči a posadila jsem se na posteli. Další den v pekelné díře , zvané škola. Super. Fakt... Super. Nechtělo se mi. Jen jsem chtěla zůstat v posteli, zabořit obličej do polštáře a zůstat tak navždy. Nebylo to ,protože bych byla unavená ,nebo neměla náladu. Přála bych si , aby to tak bylo. Ale ne. Samozřejmě , že ne. Proč by můj život , měl být lehký? Proč bych měla mít život , jako všichni ostatní? Nechtěla jsem jít , protože jsem přesně věděla, co se přesně bude dít. Přijdu do školy, dojdu ke své skříňce, vezmu si knížky a bum! Budou ležet na zemi. Papíry budou všude a když se je budu snažit sebrat, někdo je odkopne ještě dál. Nikdo mi nepomůže. Budou se jen jednoduše smát a sledovat mě ,jak se plazím po zemi. Furt to bolí. Bolí to jako ,když se to stalo poprvé. Před ostatníma to neukážu , ale dotkne se mě to víc , než si kdokoliv , kdo si neprošel něčím aspoň trochu podobným, dokáže představit. Pokaždé , když se něco takového stane ,cítím, že se mi chce z plných plic začít ječet. Nejraději bych je všechny domlátila do nemocnice, nebo utekla pryč. Ale nic takového se nestane. Místo toho tiše sedím v rohu , s nohami přitaženými k tělu a hlavou zabořenou v nich. Tiše brečím a snažím se nebýt moc hlasitá. Vždycky jdu do koupelny , když tu nikdo není a vezmu si žiletku. Pokaždé přemýšlím nad tím , jestli to udělat , nebo ne. Tak i tak, to na konec udělám. Stojím tu , před zdrcadly s mými rukávy vyhrnutýmy. Žiletka se mi dotkne lehce kůže, ruka se mi třese. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a zaryju konec žiletky do mé kůže. A nechám ji klouzat po své ruce. Je to docela dobrý pocit. Ta bolest je jako... můj zachránce. Jakoby mě zachránila od smrti. Osvobodí to mé pocity. Je to jako by tu nebyla žádná jiná bolest. Jako kdyby jediná existující bolest ,byla ta v mé ruce. Jako kdyby , mě nikdo nikdy neobtežoval, neodstrkával mě, nemlátil mě. Jako kdyby nikdo kromě mě, mi nebyl schopný ublížit. Cítím pak , že jsem stále na živu. I přes to , že nechci být... Ale to bych svému tátovi udělat nemohla. Od té doby co mamka umřela , byl ... nevím jak bych to řekla. Divný? Smutný? Ne.. Všechno tohle bylo samozřejmostí... Byl zničený. Stejně jako já. Pokaždé ,když jsem se mu podívala do očí , jsem viděla tu ublíženost ,tu vinu , kterou se dával. Pokaždé říkal, že on je důvodem , proč zemřela. Pokaždé říkal, že pokud by ji nepožádal o to, aby mě vyzvedla ze školy , ještě by byla naživu. Ale... On nebyl tím důvodem proč umřela. Pokud někdo byl důvodem, tak jsem to byla já. Já byla ta ,co se ho zeptala , jestli by pro mě mohla přijet. Já byla důvod , proč byla moje mamka na cestě do školy. Já jsem ji v podstatě zabila. Táta vždycky říkal , že já to nebyla ,ale.... Pokud jsem to nebyla já , nemohl to být ani on. "Colby Johnson! Pokud do minuty nevstaneš ,dojdu do tvého pokoje s kýblem ledu a víš co se stane!" Jeho hlas zněl naštavně. Proč by neměl? Snažil se mě vzbudit ,před půl hodinou a já jsem furt v posteli.

"Jsem vzhůru tati! Budu dole za patnáct minut!" Zakřičela jsem , vstávajíc z postele. Pomalu jsem si začala dělat cestu ke skříni. Otevřela jsem posuvné dveře koukajíc na všechno ,co bylo v ní. Lidi by si mysleli , že budu jako jedna , z těch emo holek. Černé vlasy, černé oblečení a bůh ví co ještě. Ale to já nebyla. Já byla přesný opak. Vždy jsem nosila barvy. Nezáleželo na tom , jakou jsem měla náladu. Červená ,modrá, zelená. To bylo jedno. Stejně dlouho jak to bylo barevné a ne depresivní , nosila jsem to. Vzala jsem si modré triko, bílé jeanové kraťasy, mojí černou bundu a nějaké spodní prádlo , před tím než jsem šla do koupelny. Když jsem došla ke dveřím do koupelny, byly zavřené. "Joshi! Otevři ty zatracený dveře!" Zakřičela jsem.

"Za pět minut budu hotovej."Byla jeho odpověď. Ve skutečnosti je horší, jak holka. Trvá mu půl hodiny než se připraví do školy. Haló? Já jsem holka. Ne on. Proč mu sakra trvá všechno dýl?

"Joshi! Pusť mě dovnitř, přijdu pozdě pokud mě tam nepustíš!" Najednou se dveře otevřely. "Dík." Zamumlala jsem. Rychle jsem se převlékla do svého oblečení, dala si vlasy do culíku a šla jsem dolů do kuchyně. "Dobrý ráno" Řekla jsem s úsměvem tátovi. On neví co se děje ve škole. Bože... On ani neví, jak to semnou je. Před ním a bráchou, jsem vždycky ta usměvavá a šťastná holka. Oba si nikdy ničeho nevšimli. Mám štěstí ,že Josh semnou nechodí na školu. Jinak by to táta už dávno věděl. A to by moc dobře nedopadlo , jelikož si nás dost chrání. Sedla jsem si ke stolu a táta přede mě dal palačinky. Jen co jsem se na ně podívala , jsem měla pocit ,že budu zvracet. Od té doby co mě začali ve škole šikanovat, moc nejím. Obvykle ráno sním pár soust a řeknu ,že už musím do školy. Při obědě nejím nic. A večeři obvykle sním celou, aby se táta nestresoval. Snědla jsem dvě sousta palačinek a už jsem nemohla. "Pujdu si vyčistit zuby a vyrazím do školy. Uvidíme se později pa." Dala jsem mu pusu na tvář a bežela jsem si do koupelny vyčistit zuby. Díky bohu ,že byl pátek. Jenom tenhle den do víkendu. Nebudu se muset vidět s těma lidma ze školy ,dva dny. Jediný problém? Víkend bude pryč rychle. Došla jsem do pokoje , obula jsem si své černé vansky , vzala jsem si tašku a šla dolů.

"Colby, prosím prijď po škole rovnou domů! Anna a její sestra dneska přijdou!" Můj otec řekl z kuchyně.

"Dobře, ahoj tati."

"Ahoj zlato." Otevřela jsem dveře, nasedla do auta a jela do školy. Když mi řekl, že přijde Anna, tak mi trochu zlepšil den. Anna byla jeho nová přítelkyně. Nebo stará. Co už. Jsou spolu už 7 měsíců a konečně se rozhodli ,že se k nám nastěhují. Jsou ten nejroztomilejší pár vůbec. Jediný problém byl , že Anna žila až na druhé straně US. Takže musela jet celou cestu až sem , se všema boxama a podobně. Ona a její sestra budou konečně s námi. Anna v tátově pokoji a její sestra v mém. Nejspíš si říkáte , proč se její sestra stěhuje s ní, že? Důvodem je , že ona a Anna ,žily spolu. Jejich rodiče byli... No... Řekněme , že ne nejlepší. Závislí na drogách, alkoholici, obtěžující. Když Anně bylo osmnáct , rozhodla se od nich odstěhovat a vzít Samanthu , její sestru, s sebou. Právě teď Samanthě bylo 18. O rok starší než já. Anna mi řekla , že její sestra je ve čtvrťáku, stejně jako já a je roztleskávačka. Jo. Je roztleskávačka. Přesně jako ty , co mě šikanují.....Ale to jak o ní Anna mluvila ,vypadalo , že není Samantha vůbec jako ostatní. Vypadá , že bude milá, roztomilá a starající se osoba. A bude chodit do mojí školy. Super, že? Ne. Pokud bude na špatné straně,tak mě bude šikanovat jako ostatní, nebo na dobré a bude se o mě starat. V obou možnostích , to pro mě nebude dobré. Pokud bude na špatné straně, neřekne o tom Anně nebo tátovi ,ale bude mě šikanovat 24/7. Pokud bude na dobré straně, nebude mě šikanovat,ale nejspíš jim to řekne. Takže jo.. Nechám jí ,mě prostě překvapit. Zaparkovala jsem auto , na parkovacím místě a podívala jsem se na školu. Můj žaludek začal bolet a začaly se mi potit ruce.

"A je to tady.."Zamumla jsem si tiše a vystoupila ze svého auta. Jenom jeden den. Potom se s nimi nebudu muset vypořádávat dva dny. To zvládneš Colby! Pomyslela jsem si. Zhluboka jsem se nadechla a šla jsem směrem k hlavním dveřím. "Jo zvládnu to.."

------------------------------------------------------------------------------------------------

Doufám ,že se vám to líbí. Je to první příběh se kterým jsem 100% spokojená a ve kterém chci pravidělně pokračovat.

Kidfromhell xx