Mé jméno, má krev: 24 vánočních příběhů

Desátý příběh

Vánoce 1994, Kruval

Ze všech jedenácti škol čar a kouzel měla kdysi ta jejich nejtemnější pověst, nikdy však nebyla zcela zasloužená. Pravdou bylo, že Institut čar a kouzel v Kruvalu, z nějž vzešlo mnoho skutečně dobrých čarodějek a kouzelníků, ve své historii někdy padl pod správu temných mágů či čarodějů s nekalými úmysly. Také odtud vyšel i jeden nechvalně proslulý žák, kvůli kterému byla pověst školy poškozena více než kvůli komukoliv jinému – nebyl jím nikdo jiný než Gellert Grindelwald, jeden z nejnebezpečnějších kouzelníků dvacátého století. Přestože se věří, že je umístěn daleko na severu Evropy, je Kruval jednou z nejvíce utajených škol a jeho polohou si tudíž nikdo nemůže být zcela jist. Návštěvníci, kterým musí být v souladu s paměťovými kouzly vymazány znalosti o tom, jak se tam dostali, mluvili zpravidla o obrovském areálu s mnoha nádhernými výhledy.

Když Emily toho večera pozorovala dalekohledem nebe během hodiny astronomie, pomyslela si, že krásnější výhled skutečně nikdy neviděla. Kruvalská pevnost stála uprostřed vysokých hor, ze kterých mizel sníh až koncem dubna. Kolem dokola se rozprostíraly nekonečné lesy a přímo pod hradem se leskla hladina ledového jezera, která navzdory nepříznivému a chladnému počasí nezamrzala. Většinou u břehu kotvila loď, kterou žáci do školy připlouvali, ale letošní školní rok byl jiný. Jejich ředitel společně s vybranými plnoletými studenty odjel do Bradavic, kde se pořádal Turnaj tří kouzelníků.

Emily ze všeho nejvíc vždy fascinovaly měnící se barvy noční oblohy. Chvílemi byla úplně černá, jak by noční obloha měla být. Jindy zářila krvavě rudými odstíny. Pak přešla do modré a někdy byla zářivě zelená. Během dlouhých zimních večerů tady na severu viděla polární záři nesčetněkrát, přesto se toho pohledu nikdy nenabažila.

„To bude pro dnešek všechno," vyrušil ji ze zamyšlení hlas profesora Andersena, „své nákresy mi nechte při odchodu na stole a uvidíme se po vánočních prázdninách."

Emily zakreslila do pergamenu umístění souhvězdí Andromedy a začala si pomalu balit svůj dalekohled. Ruce měla zimou zkřehlé a popraskané, ale vidina horké koupele a postele ji popoháněla. Posbírala všechny svoje věci, odevzdala mezi posledními svůj úkol a vyšla ven ze dveří. Na příkrém točitém schodišti se však vytvořila fronta a nezbývalo jí, než počkat. Za jejími zády se vynořila Gréta Schneiderová, vysoká útlá blondýnka, se kterou sdílela od prvního ročníku pokoj.

„Ještěže už zítra mizíme domů," povzdychla si Gréta úlevně. „Docela se těším. A co ty?"

„Já letos zůstávám tady," odpověděla jí Emily nepřítomně. Neměla nejmenší chuť se vracet na pár dnů k Ivanovi, ne po svém setkání s upíry.  Bezpečnější bude, když zůstane ve škole.

„Ani se ti nedivím, je to letos pěkně komplikované, když má Karkarov loď s sebou v Anglii," dokonce i teď, když byl ředitel na stovky mil daleko, jeho jméno šeptali s posvátnou úctou, „budeme muset část cesty mrznout na saních, a potom pojedeme vlakem."

Emily její nářky vnímala jen napůl, fronta se pohnula a konečně mohla vyrazit ze schodů dolů. Gréta však byla nezastavitelná a ráda si povídala, i když si musela za ty roky zvyknout, že jí sotva někdy odpoví.

„Představ si, že v Bradavicích prý mají na počest Turnaje vánoční ples," vyprávěla jí zaujatě. „Dovedeš si představit, že by Karkarov povolil něco podobného u nás?"

Emily se při té představě ušklíbla. Sotva se dočkali jednoho vánočního stromu. Svátky se tu nijak zvlášť neslavily, protože škola sdružovala příliš mnoho dětí z různých koutů Evropy, kde se Vánoce oslavovaly jiným způsobem. Tradicí byla slavností večeře a rozsvěcování stromu, nic víc.

„Někdy by mě zajímalo, jak to asi vypadá v jiných školách," zamýšlela se Gréta. „Ne že bych si chtěla stěžovat, mám Kruval ráda, ale přesto... Věděla jsi, že v Bradavicích smí studovat i děti z nekouzelnických rodin? Nevím, jak v Krásnohůlkách, ale prý jsou tam také velmi benevolentní."

„To by Karkarov nepřežil," utrousila Emily sarkasticky a vysloužila si tím varovné pohledy od dvou dívek před ní. „Vždyť mě neslyší," ohradila se, když na ni vyvalily oči.

„Ale mohl by," sykla jedna z nich.

Emily protočila otráveně oči. Po zbytek cesty dolů raději s Grétou obě mlčely. Nepromluvily ani když se ocitly v křídle, kde se nacházely dívčí ložnice. Byla skoro půlnoc, když Emily vzala za kliku a vešla do pokoje. Gréta sebou okamžitě praštila na svou postel a spokojeně vydechla. Emily si odložila věci, vysoukala se z kožešinového kabátu a teprve poté se vydala ke své posteli. K jejímu překvapení na polštáři seděl černý havran se vzkazem přivázaným k noze. Proti své vůli se maličko pousmála. Už tomu byly dva týdny, co Viktorovi poslala vzkaz a část jí samotné začínala pochybovat, že se ozve.

„Ale ne, kdopak ti to píše?" popíchla ji Gréta pobaveně, když si všimla, jak se zarazila.

„Nikdo," pokusila se Emily o lhostejnou odpověď, ale do tváře se jí nahnal ruměnec.

„Nikdo," zopakovala Gréta s povytaženým obočím. „Není ten nikdo náhodou tvůj tajný starší přítel, se kterým si vyměňuješ milostná psaníčka?"

„Není to můj přítel," opravila ji trpělivě, „a nepíšeme si milostná psaníčka. Je to...kamarád," zaváhala.

„No, něco speciálního na něm být musí," ušklíbla se Gréta, „protože je to evidentně jediný člověk na světě, se kterým si opravdu povídáš. Jdu do koupelny."

Posbírala svoje věci a zamířila ven z pokoje. Teprve když Emily osaměla, odvážila se jeho vzkaz přečíst. Byl krátký a věcný, ostatně jako všechny ostatní. Emily však těch pár slov rozzářilo jinak pochmurný den. Vytáhla zpod postele kufr a chvíli se v něm přehrabovala, než našla malou dřevěnou truhličku, kam si jeho dopisy ukrývala. Za tu dobu, co se znali, jich byla už pěkná hromádka.

Byl to Viktor, kdo se ozval jako první. Ona sama by mu nikdy nenapsala, i když ji o to žádal. Připadala si hloupě, přeci jen byl mnohem starší, a navíc pro ni riskoval život, když se zachovala nezodpovědně a vlastní vinou spadla do průšvihu. Teď na tom už ale nezáleželo, byli přátelé. Co však Gréta netušila, bylo, že se i během školního roku scházeli.

Tři dny poté, co většina školy odjela na Vánoce domů, se Emily pečlivě oblékla do několika vrstev a vyrazila s úsvitem ven z hradu. Brodila se sněhovými závějemi a rovnou za sebou hůlkou zahlazovala stopy, aby ji nikdo nesledoval. Cesta lesem jí dala víc jak hodinu, než se ocitla na smluveném místě. Viktorovy vzkazy byly vždy stručné, protože jí posílal přesně tři údaje: datum, čas a souřadnice. Jejím úkolem bylo ho najít.

„Dnes jsi rychlá," přivítal ji potěšeně, když se vynořila zpoza stromů.

Emily se usmála. „Začínám si s kompasem docela rozumět," připustila. „Stejně by mě zajímalo, jak to děláš, že dokážeš prolomit všechna ta zabezpečení."

„Řekněme, že jsem si krátil dlouhé večery v Kruvalu procházkami po okolí," odpověděl tajemně.

„Myslíš před tím, než tě vyhodili?" povytáhla obočí.

„Nebuď drzá," doporučil jí, ale její slova ho upřímně pobavila. „Co nového nahoře na hradě?"

„Stále stejné," pokrčila rameny. „Kocour není doma a myši... znáš to."

Viktor přikývl a udělal několik posledních kroků směrem k ní. „Něco pro tebe mám," řekl a vytáhl z kapsy kabátu úhledně zabalený dárek. „Veselé Vánoce, Emily."

Dlouhou chvíli nic neříkala, protože ji zaskočil. Bezděčně ji napadlo, že má možná Gréta pravdu. Možná ně něm opravdu něco bude, protože ten příjemný hřejivý pocit, který se jí najednou od žaludku rozléval do celého těla, ještě nepoznala.

„Veselé Vánoce, Viktore."