Mé jméno, má krev: 24 vánočních příběhů

Čtvrtý příběh

Vánoce 1970, sídlo Pána zla

Vstala toho rána časně, ale zůstala ležet v posteli o něco déle. Přitáhla si přikrývku až k bradě a naslouchala okolnímu tichu. Otec neměl rád, když se po domě potulovala a dělala nějaký hluk.

Když se ustrojila do šatů a svetru, seděla dlouhou chvíli u piana a upřeně pozorovala černé a bílé klávesy. Prsty ve vzduchu vyťukávala jednotlivé tóny koledy. Nedotkla se jich. Otec neměl rád, když hrála.

Chvíli po osmé otevřela dveře a nakoukla do chodby. Nikde ani stopy po tom, že by v tomhle domě někdo žil. Sídlo vypadalo opuštěné a nehostinné snad odjakživa. Vydala se k matčině ložnici. Někdy ji musela chodit probouzet, protože sama nevstala. Otec neměl rád, když se zavírala uvnitř a nevycházela.

Vzala za kliku, ale dveře byly zamčené. Klepala a volala na ni, ale nikdo jí neodpovídal. Matka byla někdy tak unavená, že prospala celé dny. Otec neměl rád, když společně s ním nesnídala.

Zkoušela o dostatečně dlouho na to, aby se utvrdila, že víc už nešlo udělat. Sešla rovnou do jídelny a posadila se k dlouhému stolu. V žaludku jí kručelo, měla velký hlad. Sama si však jídlo připravit nesměla. Otec neměl rád, když ulehčovala domácím skřítkům jejich práci.

Přesně v půl deváté, s úderem hodin, vešel do místnosti. Srdce se jí divoce rozbušilo a v zátylku jí naskočila husí kůže. Nesnášela své tělo za to, že tak reagovalo na jeho přítomnost. Otec neměl rád, když dávala najevo nějakou slabost.

Nepozdravil ji, nestála mu za to. I ve svém nízkém věku si uvědomovala tu ironii: kdyby nepřišla k snídani, jak si přál, vymlátil by z ní duši; i když tady poslušně seděla, neprojevil žádný zájem o její společnost. Vzápětí dovnitř vešli dva domácí skřítci a začali servírovat jídlo. Rozložil Denního věštce a dal se do čtení. Čekala s rukama v klíně a dívala se, jak jí lahodné lívance stydnou přímo před očima. Otec neměl rád, když někdo začal jíst dřív než on.

Když konečně mohla začít snídat, byly lívance dávno studené. Kdyby tu byla maminka, v nestřeženou chvíli by jídlo jednoduchým kouzlem ohřála, polila lívance sirupem a z cukru by jí vykouzlila nějaký obrázek. Takhle se musela spokojit se studeným jídlem. Otec neměl řád, když si na něco stěžovala.

Během snídaně na ni promluvil jenom jednou, aby jí připomněl, že dnes hodlá pracovat a ona ho nesmí svým nevhodným chováním vyrušovat. Nevěděla, co přesně dělá, nebo čím se živí, ale většinu času u nich doma pobývali čarodějové, ze kterých šel strach. Otec neměl rád, když se hloupě vyptávala.

Byla ráda, když snídaně skončila a ona si mohla konečně jít po svém. Když se bude držet v dostatečné vzdálenosti od otcovy pracovny, nemusela by ho už dnes potkat. Většinou odtamtud nevycházel celé hodiny. Když nepracoval u sebe, pobýval dole ve sklepení, kam měla přísný zákaz vstupu. Někdy, když měli opravdové štěstí, zmizel na pár dnů. Při takových příležitostech byla její máma zase veselá a usměvavá. Hrála s ní různé hry a připravovala jí oblíbené jídlo. Takové dny měla ze všech nejraději. Většinou dopoledne věnovala studiu, ale dnes byl výjimečný den. Dnes mohla zapomenout na všechny ty počty a cizí jazyky. Ustrojila se do zimního kabátku, navlékla si poctivě kulicha, rukavice i šálu, obula si boty s kožíškem. Byla samostatná. Naučila se takovou být. Otec neměl rád, když žádala o pomoc.

Zahrada byla její nejoblíbenější částí domu. Znala každé její zákoutí, každičký tajný průchod v bezovém keři. Ráda si ve stínu stromů hrála na neohroženou a odvážnou čarodějku, která zažívá nějaké neuvěřitelné dobrodružství. Dokázala venku strávit hodiny a hodiny. Měla dojem, že vzduch mimo stěny stísněného domu byl mnohem svěžejší. Jako by tady na ni nedoléhala všechna ta tíha a úzkost. Někdy, jenom při zvláštních příležitostech, jakými byly třeba narozeniny, jí otec dovolil hrát si s jiným dětmi. Nikdo z nich nebyl její opravdový kamarád, na to se vídali příliš málo. Otec neměl rád, když si k někomu vytvořila vztah.

Dnes v zahradě dlouho nevydržela, byla příliš velká zima. Vyběhla ven a viděla jen sníh a sníh a sníh. A ten sníh nestudil, ne – přímo mrazil. Chytala padající vločky do otevřené pusy, stavěla maličké sněhuláky. Ležela na zádech a pokoušela se pod sebou vytvořit andělíčka. Zima byla její nejoblíbenější část roku – když okolní svět utichl a ve vzduchu byl slyšet jenom šelest sněhu. Na chvilku si dovolila bláznivě se rozesmát. Otec neměl rád, když dávala najevo nějaké emoce.

Až byla celá promrzlá a mokrá, vrátila se zpátky do domu, kde její den utíkal mnohem pomaleji. Mokré oblečení nechala sušit u krbu, zabalila se do huňaté deky a popíjela horké kakao, které si narychlo sama připravila. Odpoledne se u nich doma začali objevovat otcovi přátelé. Slyšela, jak si dole v hale podávají dveře, jak se mezi sebou baví tichými hlasy. Otec neměl rád, když slídila kolem.

Přesto se neubránila zvědavosti a tiše se vyplížila na chodbu. Dávala si dobrý pozor, aby zůstala ukrytá ve stínu, když se opatrně naklonila přes zábradlí a vyhlédla do haly. Stálo jich tam asi pět – vysokých mužů zahalených v černých hábitech s kápí. Na obličejích měli masky, aby je nikdo nepoznal, ale ona věděla, co všechny spojuje – mají na levém předloktí Znamení zla. Byli to otcovi služebníci. Měla strach z pomyšlení, že by jeden z nich mohl jen nepatrně zvednout hlavu a uviděl by ji. Nedokázala však od toho výjevu odtrhnout oči, byla jako paralyzovaná. Potom Smrtijedi umlkli a rozestoupili se, když mezi ně vstoupil její otec. Stál tam klidně a vzpřímeně, vyzařovala z něj neochvějná moc a autorita. Jeho služebníci se mu poklonili. Z toho obrazu jí přeběhl mráz po zádech. Otec neměl rád, když se k němu lidé nechovali s úctou.

Vycouvala, jak nejtišeji dovedla, a podél zdi se proplížila rychle pryč. Zaklepala na dveře matčiny ložnice a vzala za kliku; tentokrát bylo otevřeno. Našla matku stát u vysokého okna, vyhlížela ven před dům do tmy. Přišla až k ní a vklouzla pod její paži. Chvíli společně mlčky sledovaly, jak se Smrtijedi se svým pánem jeden po druhém přemisťují od vstupní brány pryč. Teprve když zmizel poslední z nich, obě si vydechly. Otec neměl rád, když zůstávaly samy doma.

Zadívala se na svou matku: byla tak krásná a smutná zároveň. Upírala na ni oči plné lásky a bolesti. Chtěla ji obveselit, proto navrhla, že by společně mohly oslavit Vánoce. Nebylo to nic složitého, stačilo pár mávnutí hůlkou. V krbu rozdělaly oheň a rozvěšely na římsu punčochy. Pokoj vyzdobily girlandami. Přinesly z půdy starý gramofon, který jim tiše vyhrával vánoční melodie. Společnými silami pak nazdobily vánoční stromeček a matka jí zatím vyprávěla krásné příběhy. Otec neměl rád, když jí četla mudlovské pohádky.

Jejich malou soukromou oslavu Vánoc zakončily pojídáním perníčků a pitím horké čokolády. Stulila se k matce pod deku a pozorovaly pomalu vyhasínající oheň v krbu. Alespoň na malou chvíli si připadaly jako normální rodina, která společně slaví vánoční svátky. Ten pokoj byla jejich skrýš, malý vesmír, kam kromě nich dvou nikdo nemohl. Co na tom, že všechnu tu výzdobu budou muset odstranit, než se vrátí. Otec neměl rád Vánoce.

Její otec neměl rád vůbec nic. Ani ji.

A Selene Raddleová neměla ráda svého otce.