Mé jméno, má krev: 24 vánočních příběhů

Devatenáctý příběh

Vánoce 2015, Doupě

Už v dobách, kdy byly děti Molly a Arthura Weasleyových malé a všichni bydleli pod jednou střechou, působil někdy dům přeplněným dojmem. Možná nezáleželo na počtu dětí, ale na jejich divokém temperamentu, který naplnil místnost od podlahy až ke stropu. Nicméně když děti odrostly, našly si partnery a založily svoje vlastní rodiny, počet Weasleyových vzrostl na neuvěřitelné číslo. A jako každý rok bylo třeba vyřešit, jak se všichni vměstnají na Vánoce do jednoho domu.

„Pětadvacet lidí, Arthure," zopakovala Molly Weasleyová rázně. „Víš, jaké to je, vařit pro pětadvacet lidí?"

„Nevím, Molly," přiznal pan Weasley unaveně. Předpokládal, že ranní chvilka klidu u kávy je nenávratně pryč, a tak odložil brýle a složil noviny na stůl.

„U Merlina, to je kvantum jídla!" rozhorlila se paní Weasleyová. „A to ani nepočítám, že James s Fredem už jsou v pubertě a jedí za dva!"

Arthur nic neříkal a dál svou ženu láskyplně pozoroval při práci. Za ty společné roky věděl, že si Molly stěžuje jen z principu, ve skutečnosti jí nic na světě nedělalo větší radost, než když mohla nakrmit celou rodinu. Co na tom, že strávila přípravou jídla bezmála tři dny. Hlavně, když budou všichni spokojení. Nejednou jí její snachy navrhovaly, že jí pomůžou, ale ona si stála za tím, že se o jídlo postará sama.

Arthur před rokem, když už vnoučata odrostla a nevešla se všechna do jedné místnosti, směle navrhoval, aby tradici společného oběda zrušili, nebo aby alespoň probíhal na etapy. Molly však podobnou myšlenku okamžitě zatrhla. Rodina podle jejích zásad musí být pohromadě, zejména o Vánocích.

A tak se na Boží hod dopoledne k Doupěti začala scházet celá rodina. Jako první dorazil Percy se svou ženou Audrey a nejmladšími Weasleyovými – Molly a Lucy. Chodit včas byla jeho výsada. Navíc správně předpokládal, že ten, kdo přijde první, zabere si nejlepší místa u stolu. Jako druzí dorazili Bill s Fleur, Victoire, Dominique a Louisem. Společně s nimi se přemístil i Charlie, který na bratrovu žádost dorazil o den dřív, aby zkontroloval draky v Gringottovic bance, kteří v podzemí hlídali ty nejzabezpečenější trezory. George s Angelinou, Fredem a Roxy použili letax a postarali se o pořádné pozdvižení, když Roxy skoro přistála až v Percyho talíři. Přesně načas dorazili Potterovi, jako obvykle je zdržel James s Albusem, kteří se cestou začali dohadovat o famfrpálu a stačili se nejen porvat, ale už i usmířit. Jako poslední se pak do jídelny vmáčkli Ron s Hermionou a Hugo s Rose. V Doupěti začínalo být opravdu těsno. Ani několik stolů sražených k sobě napříč kuchyní, jídelnou a pokojem nedokázalo pojmout tolik lidí. V místnosti se téměř nedalo pohybovat, všichni měli ruce nepřirozeně připláclé k tělu, aby lokty nestrkali do svých sousedů. S dalšími chody oběda se stupňovalo veselí a atmosféra u stísněného stolu houstla.

„Mami, Hugo se mi posmívá kvůli brýlím."

„Neposmívám!"

„Rosie, zlatíčko, vždyť je máš jenom na čtení, za to se stydět nemusíš. Podívej na strejdu Harryho, nosí brýle pořád."

„Ne že bych měl na vybranou."

„Říkám ti, Jamesi, že Caerphillské katapulty jsou letos z formy."

„Albusi, žádný famfrpál při jídle, co jsem ti říkala?"

„Minulý týden jsem si vsadil na Falmouthské sokoly deset galeonů. Samozřejmě, že tentokrát prohráli. To je naposled, co jsem dal na rady Hamishe MacFarlana."