Mé jméno, má krev: 24 vánočních příběhů

Dvaadvacátý příběh

Vánoce 2018, dům rodiny Blacků

Sirius Black seděl za pracovním stolem v knihovně zády k oknu, odložil brk a zběžně po sobě prolétl posledních pár řádků na pergamenu. Jeho práce na rodinné kronice se blížila ke svému konci – tedy pokud nějaký konec kdy měla mít. Při psaní se dostal až téměř do současnosti, což znamenalo, že brzy nebude mít co zaznamenávat. I když v jejich rodině bylo neustále živo, ne že by si snad na krátko mohli od všech dramat odpočinout. Promnul si unavené oči a protáhl se. Nerad si to připouštěl, ale jeho tělo stárlo. V posledních měsících pociťoval stále častěji únavu, objevovaly se první neduhy spojené s pokročilým věkem. Bylo pro něj těžké si přiznat, že některé věci už nezvládá. Na něco byl najednou prostě příliš starý. Jeho ješitnost tím zjištěním velmi trpěla.

Vstal od stolu a upřeně se zahleděl z okna. Jeho srdce při tom pohledu štěstím zjihlo. Přímo pod oknem v zahradě viděl Viktora, kterému právě na záda vyskočil Regulus. Zpoza stromu vyběhl Remus a začal proti nim házet sněhové koule. Docela dobře se mu dařilo, než je všechny tři sprškou sněhu zasáhla Lola, která stála na verandě s šálkem čaje a pobaveně je pozorovala. Sotva stačila svou hůlku strčit zpátky do kapsy, strefila ji do obličeje sněhová koule od Eileen, která si zachumlaná v dece nerušeně četla a předstírala, že jsou sněhové radovánky pod její úroveň.

„Elo! Ty potvoro!" vyjekla Nikolaos překvapeně a vytřepala sníh z plavých vlasů.

Eileen, s nosem zabořeným v knize, se vítězoslavně ušklíbla.

Pohled na vnoučata ho naplňoval nekonečným pocitem vděčnosti, že se těchto dnů dožil. Dětství a dospívání svých dcer prošvihl, nebylo jim přáno, aby strávili společně nějaký čas. Když trávil nekonečné roky za mřížemi v Azkabanu, nemyslel si, že kdy dostane druhou šanci. Ale měl ji – byl u toho, když se všechna jeho vnoučata narodila, viděl jejich první krůčky, jejich rozzářené obličeje, když se jim poprvé podařilo nějaké kouzlo. Brzy už ti dva nejmladší také nastoupí do Bradavic a dům bude zase tichý a prázdný. To už k životu koneckonců patří.

Pokaždé, když se přiblížil čas Vánoc, zmocnil se ho i úplně jiný pocit – smutek. Nekonečný, hluboký a upřímný. Bezděčně se mu začaly vybavovat vzpomínky na bezstarostné Vánoce strávené s Poberty v Bradavicích, nebo na poklidné svátky u Potterových. Vzpomínal na všechny ty hlouposti, které vyváděli – na Vánoce na ošetřovně, na šachové Turnaje, na večírek s Cat, na pletený svetr se dvěma otvory na hlavu, který museli s Jamesem nosit celý měsíc. Ať si za svůj život potrpěl cokoliv, byl k němu osud nakonec milostivý. Vrátil se, měl svou rodinu pohromadě, mohli prožít spousty krásných let. Jeho nejlepší přátelé tolik štěstí neměli. Už nikdy ho James nemohl porazit v závodu se sáněmi, Remus se svým synem neprožil ani jedny Vánoce. Srdce mu při té myšlence pukalo žalem. Nebylo spravedlivé, že on dostal novou šanci a oni dva ne.

Pokoušel se proto oběma svým nejlepším kamarádům prokázat co největší službu – dohlížel po všechna ta léta na jejich syny, staral se o ně a pomáhal jim, jak nejlépe dovedl. Harryho brali jako pevnou součást rodiny, Teddy u nich prakticky vyrůstal. V obou Sirius viděl kus jejich otců – to zjištění ho naplňovalo pýchou a žalem současně.

Všechny tyhle pocity se v něm v období Vánoc každoročně praly. Byl natolik zahloubaný do svých myšlenek, až si nevšiml, že dávno není v knihovně sám. Selene ho dlouhou chvíli pozorovala od dveří, a pak se neslyšně přikradla až k němu. Tichošlápek sebou poplašeně trhl, když vložila svoji ruku do té jeho.

Pokusil se o úsměv, ale v jeho očích bylo tu chvíli příliš bolesti.

„Někdy bych ráda věděla, na co myslíš," povzdychla si Selene.