Mé jméno, má krev: 24 vánočních příběhů

Dvacátý příběh

Vánoce 2016, Paříž, dům Malfoyových

Scorpius Malfoy se poměrně brzy naučil přijímat věci takové, jaké jsou. Příliš se nevyptával, nikdy si nestěžoval – alespoň ne nahlas a v přítomnosti rodičů. Cítil se ukřivděný kvůli jedné jediné věci, kterou mu rodiče nedopřáli: od malička si přál mít sourozence. Někoho, s kým by si jako dítě mohl hrát, někoho, kdo by mu později rozuměl. Sourozenec byl podle něj totiž dobrý přítel, kterého jste získali tak trochu zadarmo – tedy pokud jste pocházeli z normální rodiny. Kdyby měl sourozence, byl by jeho život v Bradavicích mnohem snazší.

Čekal ve vlakové uličce. Bradavický expres právě dorazil na nádraží a studenti se v hloučcích tlačili ven na nástupiště, jako kdyby jim nesměla utéct byť jediná minuta z vánočních prázdnin. Scorpius otálel, nikam nespěchal. Na nádraží ho měla jako obvykle vyzvednout babička. Opíral se ledabyle o okýnko, a jak se fronta rozestoupila, zahlédl před sebou Gregoroviče, Pottera a Blackovou. Prakticky vzato to byli oni, komu nejvíc záviděl. Jeden bez druhého se sotva někam hnuli. Scorpiuse odjakživa zajímalo, jaké je to pouto přátelství, které je k sobě pojí. Sám něco takového nikdy nepoznal. Jistě, rozuměl si se svými spolužáky ze Zmijozelu, pokud nepočítal Gregoroviče (což ostatně nedělal, protože ten by spíš dýchal pro Nebelvír, než aby podpořil svoji kolej). Žádné ze školních přátelství však nebylo tak pevné, aby měl například potřebu někomu z nich během léta napsat. Prakticky vzato spíš byli spolužáci než přátelé.

Proto se často uchyloval k myšlence sourozence. Čím byl starší, tím víc mu na tom ale přestávalo záležet. Jednak si dávno zvykl na samotu, jednak se začal cítit provinile vůči rodičům. Věděl, že si jeho matka druhé dítě velmi přála, ale nemohla znovu otěhotnět. Kdysi dávno, když byl ještě malý kluk a jeho máma byla přesvědčená, že si něco takového nebude pamatovat, protože to ve svém věku nepochopí, ji viděl kvůli tomu plakat. Jenže se zmýlila – vzpomínka na zlomenou a nešťastnou Astorii mu v hlavě utkvěla. A kdykoliv mu vyplula nečekaně na mysl, cítil všechnu tu bolest za ni.

Vystoupil z vlaku mezi posledními, nástupiště bylo tou dobou už téměř vylidněné. Narcissa Malfoyová postávala u východu. Plavé vlasy měla upravené v elegantním drdolu, byla pečlivě ustrojená, stála hrdě a zpříma. Scorpius to vždycky považoval za pozůstatek dob minulých – když se ještě rodina Malfoyových těšila vysokému postavení. Jeho babička se zřejmě některých zvyků nikdy nezbaví.

„Ráda tě vidím," usmála se vřele a nechala ho, aby ji políbil na tvář. „Jaká byla cesta?"

„Docela fajn," odpověděl automaticky. Nestěžuj si, problesklo mu hlavou.

Společně prošli přepážkou a ocitli se zpátky ve světě mudlů. Na nádraží King's Cross panoval každodenní shon. Scorpius pevně svíral svoji tašku s věcmi a nechal Narcissu, aby jim našla mezi pobíhajícími cestujícími cestu ven. Příliš se nerozhlížel kolem sebe, upřímně se těšil, až bude zpátky ve svém pokoji. Byli už téměř venku před nádražní halou, když zaslechl povědomý hlas.

„Tati, tady jsme!"

„Rosie, moc se omlouvám, nemohl jsem najít místo k zaparkování!"

Bezděčně se ohlédl přes rameno a spatřil Rose Weasleyovou a jejího mladšího bratra Huga, jak postávají se svými věcmi u východu. Právě se k nim přiřítil jejich otec, po kterém Rose zdědila zřejmě jen barvu vlasů a pihy.

„Tak se přiznej tati, zase jsi na nás zapomněl," prohlásil Hugo přemoudřele.

„Mamince ani slovo!" varoval je otec a Rose pobaveně zavrtěla hlavou.

V tu chvíli postřehla, že ji někdo sleduje a ohlédla se, ale to už Scorpius odvrátil zrak jinam. Ke svému překvapení zůstal zírat přímo do očí Narcissy, která ho zřejmě už nějakou dobu pozorovala vševědoucíma očima.

„Můžeme?" zeptala se věcně a Scorpius přikývl.

Vyšli společně před nádraží a prodrali se davem do první opuštěné uličky, kterou našli. Scorpius babičku uchopil za paži a společně se přemístili. Během pár vteřin se ocitli v ulici, kterou znal jako své boty. Měl tuhle pařížskou čtvrť velmi rád, byť jeho otec dokola opakoval, že se měli přestěhovat někam mezi kouzelníky.

Scorpiusovi přítomnost mudlů nijak nevadila. Rád je pozoroval při obyčejných každodenních činnostech. Dokonce jeho první dětská láska byla k mudlovské dívce. Jmenovala se Madeleine Portierová, bydlela na konci ulice a v létě spolu strávili dva krásné týdny, než se s rodiči přestěhovala do Provence. Oba věděli, že už se nikdy neuvidí. Scorpius na ni vzpomínal v dobrém a občas ho napadlo, jak se asi má v té soukromé mudlovské škole, kam měla nastoupit.

Jak kráčeli k jejich domu, napadla ho bizardní myšlenka jeho otce, jak řídí auto. Nedovedl si představit, že by pro něj otec, podobně jako pan Weasley pro svoje děti, přijel na nádraží autem. Vlastnictví řidičského průkazu bylo pro Draca známkou nižšího postavení, bylo to tak obyčejné, tak mudlovské. Scorpius se však představě, že se jednoho dne naučí řídit auto, nebránil. Jen nepovažoval za moudré, aby se s tím nápadem někomu doma svěřil.

Dveře jim otevřel komorník, kterého Draco před časem najal. Scorpius si stále na přítomnost služebnictva v domě nedokázal zvyknout. Přišlo mu to hloupé - kdyby jeho spolužáci tušili, že mají hospodyni, nejspíš by se studem raději do země propadl. Všechny myšlenky na školu zahnal ve chvíli, kdy se pod hlavním schodištěm objevila jeho matka.

„Scorpiusi!"

Roztáhla vřele náruč a on ji nechal, aby ho zahrnula vší mateřskou láskou. Jeho matka byla krásná a inteligentní žena, které si nesmírně vážil. Někdy měl dojem, že to ona je hlavou jejich rodiny. Minimálně byla jediný člověk na světě, který dokázal Dracovi něco vymluvit.

„Zase jsi vyrostl," povzdychla si zklamaně, jako by záleželo jen na tom, o kolik palců se vytáhl. Scorpius však věděl, že je jí upřímně líto, když jsou od sebe přes rok příliš daleko.

„Pojďte, nechala jsem připravit před večeří malou svačinu a čaj," vybídla je a společně zamířili do salonku vedle jídelny.

Posadili se do křesel kolem stolu a Scorpius se s chutí zakousl do francouzské bagety. Po všem tom těžkém anglickém jídle měl chuť na něco, co mu připadalo víc domácí.

„Tak povídej, co nového v Bradavicích?" vyzvala Astoria syna dychtivě.

„Pořád stejné," pokrčil rameny a přemýšlel, co by vlastně mohl o škole říct. „Máme víc učení k NKÚ, tak mi zbývá čas sotva na famfrpál."

„A co nějaké děvče, už sis našel?" zeptala se Astoria pobaveně.

Scorpius na sobě ucítil babiččin pohled a vzpomněl si na Rose Weasleyovou. Okamžitě tu myšlenku zase zahnal. „Ne, to vážně nehrozí," utrousil a jeho matka se rozesmála.

Povídali si o škole dobrou hodinu a Scorpiusovi začínala docházet slova, protože toho zas tolik za pár měsíců neprožil, nebo to přinejmenším nepovažoval za důležité. Kolem sedmé hodiny dorazil domů z práce i Draco.

„Omlouvám se za zpoždění," vydechl unaveně a jeho kroky směřovaly rovnou k Astorii. Políbil manželku, potom se spěšně pozdravil s matkou, a nakonec svou pozornost zaměřil na syna.

„Skvělé, že jsi doma," pronesl a rozpačitě se objali. Vyjadřování citů nebyla silná stránka ani jednoho z nich.

Když společně zasedli k večeři, Scorpius už nemyslel na to, jaký by byl jeho život, kdyby měl bratra nebo sestru. Přemýšlel nad tím, jak by Malfoyovi žili, kdyby si ve válce vybrali tu druhou stranu – tu správnou. Měli by pořád vysoké postavení? Seděl by jejich dědeček u stolu s nimi? A jaký by byl on sám? Žilo by se mu v Bradavicích líp? Přátelil by se s Potterem a Blackovými? Nevěděl.

A ostatně mu to bylo jedno. Jeho život nebyl špatný. Těšil se dobrému zdraví a měl  rodiče, kteří ho milovali. Co víc, by si mohl přát...?

Možná jen to, aby to takové zůstalo napořád. Jenže jim nebylo přáno.