Mé jméno, má krev: 24 vánočních příběhů

Šestý příběh

Vánoce 1974, Bradavice

Chodbou před učebnou přeměňování se rozléhal dusot běžícího opozdilce. Vyučování začalo před více jak deseti minutami a profesorka McGonagallová dávno rozdala dnešní úkoly. Poslední hodina před vánočními prázdninami se měla nést v uvolněné atmosféře a žáci čtvrtého ročníku se učili přeměňovat kamínky ve vánoční ozdoby, kterými pak prefekti s učitelským sborem zdobili vánoční stromy ve Velké síni. Rozléhající kroky ustaly a dveře do učebny se otevřely. Celá třída kromě posledních dvou lavic u okna se ohlédla. Na prahu učebny stál Sirius Black s provinilým výrazem ve tváři. Odhrnul si tmavé vlasy z čela a nemotorně si odkašlal.

„Pane Blacku, zase jdete pozdě," upozornila ho profesorka McGonagallová ledovým hlasem. Hrobové ticho přerušil potlačovaný smích ze zadních lavic.

„Omlouvám se, paní profesorko, ale nezazvonil mi budík," odříkal Sirius lhostejně.

„Tenhle měsíc už potřetí a pokaždé v pátek, kdy máte hodinu přeměňování?" povytáhla profesorka hrozivě obočí. „Co kdybyste k Vánocům pořídil nový?"

„To nebude třeba, funguje skvěle," ujistil ji Sirius. „Jen jsem si ho zapomněl natáhnout."

To už žáci nevydrželi a hlasitě se rozesmáli.

„Ticho!" zahřměla profesorka McGonagallová a třída okamžitě zmlkla. „Posaďte se, pane Blacku, než vás v jeden budík proměním!"

Sirius se bez zaváhání sesunul do zadní lavice, ve které si sedící James musel nacpat do pusy celou pěst, aby se nerozesmál nahlas.

„Fakt děkuju, pánové," utrousil Sirius zlověstně, „který z vás to byl tentokrát?"

Remus sedící v lavici před nimi se ani nenamáhal odvrátit zrak od nacvičování zaklínadla a ukázal prstem na Petra. Sirius se po kamarádovi před sebou ohnal, ale Petr na poslední chvíli uhnul stranou.

James se konečně přestal dusit smíchy a pozorně se na kamaráda zadíval. Kromě neupravených vlasů a špatně uvázané kravaty vypadal Sirius překvapivě svěže.

„Takhle ty vypadáš ráno po večírku?" vypálil na něj zlostně.

„Co tím myslíš?" nechápal Sirius.

„Měl bys být ospalý, mít kruhy pod očima, zívat s otevřenou pusou, ploužit se jako zombie a nebýt schopný dát dohromady kloudnou větu," vyjmenovával James ublíženě. „Vždyť jsme tě do postele doslova odtáhli, málem ses oběsil na vlastní kravatě a nazvracel sis do kufru."

Sirius svého nejlepšího přítele pozoroval s kamennou tváří, a pak nevěřícně prohlásil: „Na jaké večírky chodíš?"

„Na ty, které pořádáš!" ohradil se James. „Proč se já cítím, jako kdyby mě zadupalo stádo hipogryfů, zatímco ty hýříš vtipem?"

„Prosím tě, za koho mě máš?" zašklebil se Sirius. „Já jsem za každé okolnosti okouzlující. Narodil jsem se s tímhle odzbrojujícím pohledem, kterému žádná neodolá."

„Nějaký problém s používáním zaklínadla, pánové?"

Minerva McGonagallová se vynořila u jejich lavice a měřila si je káravým pohledem.

„Ne, paní profesorko," odpověděl James pohotově

„Jen jsem Jamesovi vysvětloval, že –" začal Sirius, ale ředitelka nebelvírské koleje ho rázně přerušila

„Myslíte si, že jste vtipný, pane Blacku?" zeptala se suše.

„Vlastně jsem říkal, že jsem okouzlující, paní profesorko," opravil ji vážně.