Mé jméno, má krev: 24 vánočních příběhů

Dvanáctý příběh

Vánoce 1996, Bradavice

Jeden kalendářní rok. Dvanáct měsíců. Dvaapadesát týdnů. Tři sta šedesát pět dní. Tolik času uplynulo od minulých Vánoc. Zdálo se jí to neuvěřitelné. Ještě před rokem se těmito chodbami pohybovala jako studentka. Nosila hrdě nebelvírské barvy, chodila na vyučování, plnila domácí úkoly. Už tenkrát ale její život připomínal noční můru. Sirius byl uvězněný u Voldemorta, matku považovala za duševně nemocnou a právě zjistila, že svoji sestru téměř denně potkává ve Velké síni u jídla. Ještě netušila nic o Salazarově moci, ještě neměla nejmenší zdání, že se dostane do Azkabanu. Nakonec to nebyly zdaleka ty nejhorší Vánoce ze všech. Jistě, nebyly veselé, ale mohlo ji hřát u srdce vědomí, že jsou všichni naživu.

Jenže uplynul rok – a za rok se toho spoustu změní. Její rodiče propadli obloukem na druhou stranu a ze světa za závojem se ještě nikdy nikdo nevrátil. Její sestra zůstala uvězněná u Pána zla, už o ní celé měsíce neslyšela ani slovo. A ona sama žila jako poustevník. Celý její život se dal sbalit do jednoho batohu, který sebou vláčela z místa na místo. Chvíli bydlela u Cat, někdy přespávala u Weasleyových, příležitostně na pár dnů obývala dům na Grimmauldově náměstí. Nejčastěji však pobývala tady v Bradavicích. Jenže hrad už dávno nebyl stejný. Ona nebyla stejná – nemohla být. Z obyčejné studentky musela dospět v samostatného člověka, aby se o sebe dokázala postarat. Brumbál ji přijal do Fénixova řádu pouze pod podmínkou, že se bude jako dospělá chovat. Učil ji a trénoval, aby se o sebe dokázala postarat, aby uměla svou moc využít k dobrým věcem. Snažila se soustředit na jediné – na záchranu své rodiny. Myslela na Emily, Siriuse a Selene od rána do večera, to oni tři ji motivovali, aby byla lepší a lepší. To kvůli nim každé ráno vstala z postele, přestože byly dny, kdy by se nejraději schoulila do klubíčka a plakala. Většinou se statečně držela, ale s blížícími se Vánoci se cítila zranitelnější.

Snad za to mohla ta veselá nálada, co navzdory začínající válce panovala. Krámky a hospůdky v Prasinkách byly vyzdobené girlandami, i samotný bradavický hrad se už převlékl do svátečního. Za poslední týden napadala silná sněhová pokrývka, která jí poprvé v životě nedělala radost. Její zlomené srdce neroztálo ani při pohledu na profesora Kratiknota, který zdobil vánoční strom ve Velké síni a balancoval na vysokých štaflích. Cítila se sklíčená a osamělá, jako by se z jejího světa vypařilo všechno štěstí. I profesor Brumbál si všiml, že není ve své kůži.

„Dnes se příliš dobře nesoustředíš," měřil si ji skrz své půlměsícové brýle vševědoucně.

Seděli u něj v pracovně, kde Laura poslední dvě hodiny trénovala svou moc. Nohy se jí slabostí třásly, vyčerpaně se sesunula do křesla a promnula si spánky. „Omlouvám se," vydechla po chvíli. Brumbál měl pravdu, dnes jí činilo potíž i to, co jindy zvládala hravě. Snad za její roztržitost mohl fakt, že dnes při cestě do ředitelova kabinetu zahlédla Harryho s Hermionou a na krátký okamžik se jí upřímně zastesklo po obyčejném životě za zdmi hradu.

„Nic se neděje," ujistil ji Brumbál klidně. „Říkal jsem ti, že na sebe kladeš zbytečně velké nároky. Obětovala jsi tomu víc, než bylo nutné. Je pochopitelné, že se občas cítíš osamělá a ztracená. Divil bych se, kdyby tomu tak nebylo."

Laura se ani nenamáhala předstírat úžas, že ředitel ví, na co myslí. Za toho půl roku, co s ním strávila, si zvykla na všechny jeho vrtochy. Albus Brumbál byl člověk plný tajemství a protikladů, ale pokud něco skutečně ovládal mistrně, pak to bylo umění vcítit se do druhých.

„Kdyby tak šlo postě některé pocity vypnout...," posteskla si a zavřela na okamžik oči.

„Pak bys nebyla člověk, ale stroj," odvětil Brumbál klidně. „Emoce jsou pro tebe naprosto klíčové, musíš se naučit využívat je ku svému prospěchu."

„Já vím," souhlasila netrpělivě. „Jen bych ráda cítila něco jiného než beznaděj."

„Nikdy jsem ti nechtěl nalhávat, že cesta, kterou sis zvolila, bude snadná. Ale vybrala sis ji sama. Obávám se, že není možnost návratu. Vzdala ses, odpusť mi to troufalé tvrzení, pohodlnějšího života tady ve škole, svých spolužáků a přátel, abys dokázala čelit Voldemortovi," připomněl jí. „Nepolevuj teď, když máš svoje cíle nadosah."

Laura po chvíli mlčení sotva znatelně přikývla.

„Už máš představu o tom, kde budeš trávit Vánoce?" zeptal se jí Brumbál.

„Nejlepší asi bude, když odjedu společně s Cat na svátky do Francie k babičce," přemítala nahlas. „Předpokládám, že Harry bude v Doupěti u Weasleyových?"

„Ano, dohodli jsme se tak s Arthurem a Molly," přitakal ředitel.

Pokusila se o zdvořilostní úsměv, aby nedala najevo, jak moc ji sžírá pocit žárlivosti. Představovala si, jak všichni Weasleyovi oslaví svátky pod jednou střechou, společně s Harrym a Hermionou. Docela stejně jako loni na Grimmauldově náměstí. Jenže nic z toho už se nevrátí.

„A vy, pane?" zeptala se zvědavě. „Chystáte něco speciálního na letošní Vánoce?"

Na kratičký okamžik mu po tváři přelétl stín, ale vzápětí se pousmál. „To nechávám na jiných. Horacio Křiklan dnes večer pořádá jeden z těch svých tradičních vánočních večírků. Bývají nezapomenutelné, bohužel, přestal jsem být zvaným hostem od incidentu v roce 1976, kdy jsem Horacia porazil ve vědomostním kvízu. Nerad prohrává."

Laura se při té představě poprvé upřímně zasmála a vstala. „Tak veselé Vánoce, pane řediteli," popřála mu.

„Tobě také, uvidíme se v novém roce," rozloučil se s ní.

Laura spěšně opustila ředitelovu pracovnu a vyrazila skrz hrad ven. Byla domluvená s Cat, že ji vyzvedne za hranicemi školních pozemků, odkud se mohly společně přemístit. Málokdy se hradem toulala, většinou prošla branou a zastavila se až nahoře v Brumbálově pracovně. Dnes ji ale nohy zanesly jinam a ona se neubránila nutkání procházet se chvíli chodbami jako za starých časů. Škola byla překvapivě tichá a klidná, nepanoval tu každodenní shon a blázinec, jako když se všichni snažili dostat na vyučování včas. Zatoulala se až k bradavické knihovně, k místu, které jí během loňského roku přirostlo k srdci nejvíc. Dovolila si udělat pár kroků vpřed, přejela prsty po hřbetu několika svazků a opřela se hlavou o dřevěnou polici. Na maličký okamžik zavřela oči a nasála vůni starého pergamenu. Až doteď si neuvědomovala, jak moc jí knihovna chybí. A v tu chvíli na sobě ucítila něčí pohled.

Ohlédla se přes rameno a ve dveřích spatřila Draca. Zůstal překvapeně stát, zamrzlý uprostřed pohybu. Ani jeden tu toho druhého nečekal. Od chvíle, kdy spolu promluvili naposled, uběhly celé měsíce. Několikrát si mezitím představovala, jaké to bude, až se znovu setkají. Co všechno mu chce říct, jak moc se mu chce za všechno omluvit. A když ta chvíle konečně nastala, jazyk jí zdřevěněl. Ani Draco ze sebe nedokázal dostat kloudné slovo. Udělal několik rychlých kroků směrem k ní, ale zastavil se stejně prudce, jako se před chvílí rozešel. Cítila nutkání se k němu rozběhnout. Nadechla se, aby něco řekla, ale zahlédla za jeho zády pohyb.

„Draco? Jsi tady?" zpoza rohu vyšla Pansy Parkinsonová a překvapeně zůstala stát, když před sebou mlčící dvojici uviděla.

Draco věnoval Lauře poslední přímý pohled, otočil se na místě a vyrazil zpátky. Pansy cupitala po jeho boku, dokud jí oba znovu nezmizeli z očí. Teprve potom si Laura dovolila hluboký výdech.

Prsty se dotkla přívěsku ve tvaru slunce pod svetrem, který nosila od loňských Vánoc pro štěstí. Trvale jí připomínal, o co všechno vinou lorda Voldemorta přišla.

O rodiče. O sestru. O Draca. O šanci na normální život.

Obávala se, že pro ni už slunce nikdy nevyjde.