STRÁŽCE

11. Už je to tu zase

Když jsem ráno vstala, všichni byli vzhůru. "Dobré ráno," pozdravili mě kluci. "Dobré," odpověděla jsem jim. "Jak ses vyspala?" zeptal se Riley. "Dobře," odpověděla jsem. Riley se na mě usmál. Byl to krásný úsměv. A já mu ho oplatila. "Hele, udělali jsme ti snídani," řekl Josh," Koukala jsem na toust. "Děkuji, to je od vás hezké, kluci," odpověděla jsem a s chutí se pustila do jídla. Bylo to výborné. "Je to skvělý," pochválila jsem kluky a ti se jenom usmívali.

Po snídani jsem umyla nádobí a šla za nimi do obývacího pokoje. Najednou kolem začali svištět kulky. Rozbila se váza, po ní lampa a všechno se ničilo. Byla jsem v tranzu. "Annie, k zemi!", vypískl Riley a stáhl mě k podlaze. Pořád stříleli a pořád se všude po domě rozbíjeli věci, létalo  zde peří, kousky skla, bylo to hrozné. "Denny, hlídej Annie, doplazím se pro zbraně," poručil Riley Dennymu. "Spolehni se," A tak Riley šel. Klepala jsem se po celém těle, a Denny to viděl. "Neboj Annie, bude to dobrý," utěšoval mě Josh. Konečně se připlazil zpátky Denny s obrovskou taškou. Tolik zbraní a munice jsem v životě neviděla. Okamžitě věděli, co s tím vším dělat. Bylo mi zle, myslela jsem, že omdlím. Pořád jejich střelba nepřestávala, a poté se kluci nějak rozmístili a stříleli také. Schovávala jsem se a ruce, nohy, i kolena se mi třásli. Jediné co jsem si přála, abychom to všichni ve zdraví přežili.

Najednou to Josh dostal do břicha a svalil se na zem. "Panebože Joshi!!" vypískl Denny s Rileym. Připlazila jsem se k němu a s velkou námahou jsem ho dotáhla ke mě do úkrytu. Vyslíkla jsem si triko a zůstala jenom v nátělníku. Podepřela jsem Joshovi hlavu a trikem zatlačila na ránu.

"To je krásný pohled," řekl mi Josh a sotva se držel. "Joshi, musíš vydržet, je ti to jasné?" nařídila jsem mu, a slzy se mi kutáleli proudem, jedna za druhou. Viděla jsem, že Josh má obrovské bolesti a jak se to přede mnou snaží skrýt, ale moc mu to nejde. Kluci pořád stříleli na ty parchanty. "Annie, neplač," prosil mě Josh. "Nemůžu přestat, nechtěla jsem, aby se kvůli mě někomu něco stalo," plakala jsem. "Annie, to není kvůli tobě, nemůžeš si nic vyčítat," šeptal Josh. Ztrácel hodně krve, a já nevěděla, co dělat. Pohladil mě po tváři a já se k jeho ruce lísala. "Zůstaň tu s námi, prosím, musíš to vydržet!" Plakala jsem a koukala na to jak z Joshe pomalu odcházel život. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, co mám dělat, jak mu pomoci. Střelba ne a ne utichnout.

"Annie, chci abys něco věděla," tiše mluvil Josh. "Co, řekneš mi to sám, až se uzdravíš," odpověděla jsem. "Miluji tě, a je mi s tebou dobře, ale vím, že my dva si nejsme souzení," tiše, hodně tiše mluvil. Koukala jsem na něj. Už mi začínal ochabovat. "Ne, prosím, taky tě miluji, a neodcházej mi," plakala jsem. Políbila jsem ho na rty a on z posledních sil, spolupracoval. Líbal tak skvěle, a tak vášnivě. Když jsme se od sebe odtáhli, usmál se na mě. "Co víc si můžu přát, koukat na svou lásku a být s ní, prostě krása," povídal mi, ale já jsem víc a víc plakala.  "Neboj, Denny s Rileym se o tebe postará, vím to," řekl. Už dál nemohl. Jeho tělo ochablo, a zavřel oči. Na tváři mu zůstal menší úsměv. "Ne, Joshi ne!!!" vykřikla jsem, ale Josh už nedýchal. Zabořila jsem svůj obličej do jeho trička a plakala. Hodně jsem plakala.

Konečně ustala střelba a kluci přiběhli ke mě a k Joshovi. "Josh nám umřel," zavzlykala jsem. Oči mě už pálili. Bylo mi zle, tělo se mi třáslo. Denny s Rileym jenom smutně koukali.

"Annie, musíme pryč," řekl mi Riley. "Přece ho tu jen tak nenecháme," vypískla jsem. "Neboj, dáme vědět vládě, a ona se o něj postará, udělají mu krásný pohřeb," řekl mi Denny. "Opravdu?" "Věř mi," ujistil mě. Políbila jsem Joshe na čelo a vstala jsem.

Zase jsme utíkali. Riley řídil a Denny seděl se mnou v zadu. Koukala jsem z okna a bylo mi stále zle. Slzy se mi pořád kutáleli po tváři. Josh, kvůli mě umřel, a já jsem cítila, že za to můžu. Po dlouhé době jsme zastavili před jiným domem. Byl menší jak ten Rileyho, ale stačil. "Vítej u mě doma," řekl mi Denny. Přikývla jsem a se svou taškou, do které jsem si stačila zabalit pár nejnutnejších věcí, jsem vešla do domu. Dostala jsem svůj pokoj, a kluci měli také, každý svůj. Bylo mi na nic, a klukům taky nebylo hej. Před chvílí jim zemřel kamarád.

Šla jsem rovnou do sprchy. Voda byla příjemná, ale nesmyla ze mě ty hrozné pocity. Josh byl v nebi, a trápilo mě, že jsem mu nedokázala pomoct.