STRÁŽCE

16. Musí se jít dál

Už to bylo několik dní. Bylo mi ze všeho smutno. Většinu času jsem byla v pokoji a koukala na prázdnou ulici. V noci jsem se bála usnout, jelikož jsem měla hrozně živé noční můry. Strach, ten mě teď ochromil. Bála jsem se, že se něco stane i Rileymu s Dennym a oni mě chytí.

Najednou někdo zaťukal na dveře mého prozatímního útočiště. "Dále," jen jsem zavolala. Byl to Riley. "Annie, proč jsi pořád zavřená tady, proč za námi nejdeš?" zeptal se Riley. Mé oči se na něj podívali. Přišel ke mě blíž a jemně mě chytil za ramena. "Annie, nemusíš mít strach, nic se ti nestane," hleděli jsme si do očí. "A co když vám dvěma se něco stane?" zeptala jsem se. "To se holt nedá nic dělat, je to naše práce," řekl Riley. "Řekni mi, čím jsem si to zasloužila?" zeptala jsem se.
"To netuším, ale můžu ti říct, že jsem ještě nepotkal nikoho jako jsi ty," hovořil. "Jsi tak statečná, a tak silná," řekl mi. "Tak to nejsem, " protestovala jsem. "Ano jsi, ale takto se v tom užírat do nekonečna přece nemůžeš," mluvil na mě tím svým krásným hlasem. "Annie, je čas jít dál, Josh by to určitě takto nechtěl," řekl a přešel ke dveřím. "Riley?" "No?" "Díky," Daroval mi zase ten jeho krásný úsměv. Má pravdu, musím se vzchopit, jinak brzy přijdu o rozum.

Šla jsem dolů, a začala chystat něco k večeři. A tak jsem udělala těstoviny s kuřecím masem a sýrovou omáčkou. Klukům to docela chutnalo, ale já moc hlad neměla, takže jsem si dala na talíř jemom trošku. "Annie, takto to dál nejde, vždyť se koukni, jak jsi hubená," řekl mi Denny. "To se ti zdá, Denny," odpověděla jsem mu a pustila se do umývání nádobí. Riley přišel a vzal utěrku a pomáhal mi. Jen jsem se na něj maličko usmála. Úsměv mi opětoval.

Potom jsem si sedla do tureckého sedu na gauč. Kluci sledovali nějaký seriál. Po chvíli jsem si vzala polštář a dala ho Rileymu na klín. "Můžu si dát hlavu na ten polštář?" zeptala jsem se ho. "Jasně," řekl mi. A tak jsem si lehla na polštář a sledovala seriál s nimi. Cítila jsem Rileyho svůdný parfém. Hlavu jsem měla temenem na jeho břichu a cítila, každý jeho nádech a výdech. A to mě uspalo, cítila jsem se líp. Byla už noc, když jsem ucítila, že mě bere někdo do náručí. Byl to Riley, poznala jsem ho podle parfému.

Jemně mě položil do postele a zakryl. Chtěl už odejít, ale já na něj ještě zavolala. "Copak?" zeptal se. "Co máš nyní v plánu?" zeptala jsem se ho. "Taky půjdu do hajan," odpověděl. "A vadilo by ti, kdybych tě poprosila, abys spal vedle mě?" zeptala jsem se a čekala na jeho reakci. "Nevadilo," řekl s úsměvem. A tak si přestěhoval peřinu a polštář ke mě, na svou půlku a lehl si. Lehla jsem si mu hlavou na jeho rameno, a on mě rukou obejmul. "Cítím se líp, když tu nejsem sama," vysvětlila jsem mu. Jen se usmál. Zachumlala jsem se více do peřin a usnula.

Ráno jsem se vzbudila v Rileyho náručí. Měl holou hruď, a já si mohla prohlédnout jeho svaly hodně z blízka. Byli prostě nádherné, jako on sám. Ještě spal a pozorovala jsem jak klidně oddechuje. Víc jsem se zachumlala a usnula nalepená na jeho hrudi.

Když jsem se vzbudila po druhé Riley byl už vzhůru. "Jak ses vyspala?" zeptal se. "Konečně jsem se vyspala dobře, a nezdála se mi žádná noční můra," odpověděla jsem. "Tak to je dobře," "A ty?" zeptala jsem se. "Jo, šlo to," řekl. "Snad ti to nevadí, že jsem u tebe tak moc nalepená," "Vůbec mi to nevadí," Věnoval mi úsměv. "Ty máš ale svalů," podotkla jsem. Rozesmál se. "No, trošku jsem to v policejní posilovně přehnal," dodal. "Ne, jsi krásný," vyjelo mi. Musela jsem být rudá, jako rajče. Podívala jsem se na něj. Koukal na mě. "Děkuji," řekl. Vypadal jako by něco zvažoval, nad něčím přemýšlel.

Vstala jsem a šla udělat snídani. Denny byl už dávno vzhůru. "Dobré ráno," pozdravili jsme se. "Co si dáte k snídani?" zeptala jsem se, když přišel dolů i Riley. "Tebe," pošeptal mi a napil se džusu. Jen jsem zakroutila hlavou. "Nevím," odpověděl mi a Denny. Otevřela jsem lednici a našla tam pouze jogurty. "Myslím, že problém je vyřešen," řekla jsem a podala každému jogurt. "Jogurt?" ohrnul nos Denny. Ukázala jsem mu lednici. "No Denny, budeš muset jít nakoupit," řekl Riley. "Proč nejdeš ty?" zeptal se. "Protože je to tvoje domácnost," řekl Riley. "Fajn, už jdu," zvedl se Denny. Bylo na něm vidět, že se mu nechce.

Zůstali jsme sami. Co se týkalo mě, tak já jogurtem nepohrdla. Riley se na mě koukal. "Jogurt ti neleze?" zeptala jsem se. "No, zrovna na něj nemám chuť," odpověděl mi. Dojedla jsem jogurt a vydala se do sprchy.

Sakra!!! Přece nemůžu si jít pro ručník úplně nahá! Na co myslím, že si ručník nevezmu. Co teď? Budu tady čekat až uschnu? "Riley!!!" zavolala jsem. Chvíli trvalo, než došel. "Copak se děje, chceš umýt záda?" zeptal se. "To ne, potřebuji, abys mi donesl ručník," prosila jsem ho. "Mám ho v tašce," "Co za to?" zeptal se. "Děkuji," odpověděla jsem mu. Po chvíli mi ten ručník, přece jenom donesl. A tak jsem se utřela a vyšla z mokrými vlasy ven. Riley byl hned za dveřmi.

Po hodině se vrátil Denny s ohromnou taškou. "Příště jedeš ty, a bez řečí," pozdravil Denny. Rozesmála jsem se.