STRÁŽCE

37. Týrání nevinné

Už ani nevím kdy jsem naposledy jedla, nebo pila. Pořád jsem byla svázána v oné místnosti a hrozně se bála, že mě zase znásilní. Občas jsem si poplakala, ale nepomohlo mi to.

Najednou se otevřely dveře a do mého vězení, přišel sám Garsia. V ruce měl bič. Když jsem to viděla, mé tělo se roztřáslo. "Ahoj, jak se zde máš," "Nic moc co?" odpověděl si sám. "Víš, nyní poznáš, co jsem zač, a v čem si libuji," řekl mi. Vyhrkly mi slzy.

Jeho poskoci mě obrátili zády Garsiovi a vysvlékli mi mikinu i podprsenku. Poté mě zase přivázali. Panikařila jsem. Vzlykala jsem. "Jsem prostě hovado, co se výživá v bolesti jiných, a když křičí, je to ještě lepší jak orgasmus," mluvil. Měla jsem mráz po zádech. Třásla jsem se a plakala. Proč mi to dělají, proč. Zoufalství a beznaděj.

Na mé holé záda padla padla první štiplavá a neskutečně bolestivá rána. Vykřikla jsem a přísahám, že jsem se málem počůrala. "Bože, to je tak úžasné," řekl mi do ucha. Otřásla jsem se. Hrozila jsem se každé další rány. "Proč mi to děláte?" zeptala jsem se uplakaně.

"Milá Annie, je to jenom zábava, a já jsem prostě takový," Dostala jsem druhou. Znovu jsem vykřikla pod tou ranou, která mi trhala kůži, jako by tam byla nějaká břitva. Plakala jsem. Nešlo to vydržet, prostě nešlo. Jak by mohlo. Každá rána bičem mi rvala maso za živa.

Po čtyřech ranách jsem to přestala počítat, jenom jsem křičela, a poníženě jsem ho žadonila, aby přestal. Dlouho mě neposlouchal a užíval si to. Pomaličku jsem ztrácela sílu, a on to vycítil. Tak toho nechal. Konečně vytoužený konec. Všechny mé smysly byli otupělé neskutečně krutou a štípavou bolestí.

Odvázali mě a já se neudržela na nohách. Hladová a na smrt vyčerpaná jsem sebou práskla do prachu na zem. Lapala jsem po dechu a myslela jsem si, že toto je moje poslední hodinka. Zvedli mě a táhli jinam. Kam mě to zase táhnou?

Dotáhli mě do jiné místnosti a položili mě na břicho a uvázali. Poté jsem byla sama. Špatně se mi dýchalo, a záda mě pálila. Ztratila jsem vědomí.