STRÁŽCE

34. V doupěti

Přijeli jsme na místo. Objevila jsem se před nějakou továrnou, nebo co to bylo. Táhli mě směrem dovnitř. Bránila jsem se, co jsem jenom nohla, ale ten lump mě chytil za vlasy a ta bolest, mě donutila jít.

Objevili jsme se v hale. Bylo tu hrozně prachu a špíny. Vedli mě dál do hlubiny budovy. Slzy mi tekly proudem, a mé tělo se třepalo. To bylo hrozné.

Po nějaké době jsme se objevili v kanceláři. Za stolem seděl Garsia. Stejný chlap, kterého jsem viděla tehdy tu noc, co toto všechno odstartovala. Jen jsem ho viděla a bylo mi zle.

"Ach konečně," řekl. Každé slovo, které vypustil z úst bylo na mě jako upletený bič. "Tak se zvovu setkáváme, ale za jiných okolností, že?" Sundali mi náplast z pusy. "Parchante!" vykřikla jsem. Vzápětí mi jedna přistála na tváři. Vytryskly mi slzy. "Milá Annie, dovol, abych ti ujasnil pravidla chování," "Můžeš být ráda, že ještě žiješ, to je bod číslo jedna, a jestli chceš, aby to bylo takto i na dále, budeš raději mlčet," "Posluš si," vyprskla jsem. Znovu jsem dostala, obličej mě bolel a přála jsem si, abych už měla všechno za sebou.

Odvedli mě do nějaké místnosti. Bylo zde malinké zamřížované okno, kterým zde pronikalo trochu světla. Přivázali mě ke zdi. Nemohla jsem se moc hýbat. Jen trošku. "Tak mě napadá, že bychom si vlastně mohli užít," ozval se chlap. " To není zlý nápad,"

V mém vězení zůstal jen jeden muž. Začal mě osahávat. Bylo mi na zvrácení, a plakala jsem. "Prosím ne, prosím," žadonila jsem. "Uvidíš, bude se ti to líbit," řekl chlap. Navalilo se mi. Plakala jsem a nechtěla se na to dívat, jak mě znásilňuje. Co mě nejvíce štvalo bylo to, že jsem se nemohla bránit, musela jsem si to vytrpět. Slzy mi tekly proudem.

Jeho ruce se objevili na mé tenké mikině na zip. "Prosím tě, nedělej to," Všechno bylo marné. Jako bych ho spíše podporovala. Byla jsem v koncích. Riley, kde jsi? Ten je pryč. Nepomůže mi. Rozepl mi mikinu a mačkal mi ňadra. Proč. Proč. Ta bezmocnost, ta neschopnost se bránit byla zničující. Přála jsem si, aby mě raději zabili, než toto.

Bohužel jsem cítila, co se mu děje v kalhotach. Jak to vydržet? Plakala jsem a mu to bylo jedno. Stáhl mi tepláky. Třásla jsem se po každém jeho hnusném dotyku. Po teplákách nasledovali kalhotky. "Prosím, ne," znovu jsem ho žadonila. Nemělo to cenu, nepřestal, neposlouchal mě vůbec. Bylo mi zle, hrozně zle. Vědomí, že mě znásilní a já mu za to nedám ani facku, bylo trýznivé.

Vrazil ho do mě, vykřikla jsem. Celé mé tělo bylo v křeči. Plakala jsem hodně. Clomala se mnou beznaděj, zoufalost a vztek, jenomže jak z toho ven. Byla jsem mu vydána. Bylo to nechutné, žaludek jsem měla jako na vodě. Přirážel a po pěti minutách se udělal na mé břicho. Znovu se mi navalilo. Sténal a zrychleně dýchal. Fuj, mě bylo zle, hrozně zle.

Utřel mi břicho papírovým ubrouskem a oblékl si kalhoty. "No vidíš, nebylo to tak zlé," řekl mi. "Bylo odporné, a ty jsi také odporný parchant," vyprskla jsem na něj.  Slzy mi tekly proudem. Neřekl mi na to nic, dokonce jsem nedostala žádnou facku, kterou jsem očekávala, že přijde, ale nestalo se tak. Prostě jen odešel a do mučírny šel druhý chlap.

Nejspíš mě to čekalo zase. Plakala jsem, ronila jsem slzu za druhou, křičela, ale by to houby platné. I on se uspokojil, a oblékl mě. Znásilnili mě dva odborní, nechutní, a hnusní parchanti, a já jim nemohla vzdorovat. Osud mě trestal z každé strany. Toto mě zlomilo.