STRÁŽCE

2. Noc hrůzy

Pondělí, a mě nastala povinnost, kterou jsem o víkendu mohla nechat za hlavou. Spěchala jsem do práce. Měla jsem stáhnutý žaludek a stále jsem byla ve střehu. Kdysi jsem chodila do práce se sluchátky v uších a úplně v klidu, jenže události posledních dnů a měsíců nenechali slušné obyvatele Miami v klidu a mě také ne. Pociťovala jsem, že se mnou dost mává strach a nepříjemný pocit, kterého jsem se nemohla zbavit. Pořád jsem se otáčela a modlila se, ať už jsem v práci. Klepala jsem se jako ratlík a měla jsem k tomu pochopitelně důvod. Nikde nic se nedělo, kolem procházeli kolemjdoucí, kteří vypadali docela klidně, narozdíl ode mě. Nemohla jsem si pomoct.

Zvládla jsem to. Oddychla jsem si, až jsem se převlékala do pracovního oděvu. Trochu jsem se uklidnila, srdce mi bilo, až v krku, ale cítila jsem se o něco lépe. Pozdravila jsem svého kolegu, který se mnou dneska bude v práci. Byl to vyšší chlap se strništěm na tváři a hnědýma kudrnatýma vlasama. "Je ti něco, vypadáš docela rozrušeně," řekl mi. "Ne Bene, nic mi není," odpověděla jsem lživě. Ve skutečnosti mi moc dobře nebylo. Po chvíli se objevili první zákazníci, a tak jsem se ponořila do práce. "Dobrý den," pozdravila jsem mladší pár. "Dobrý," odpověděli. "Budete chtít jídelní lístek?" zeptala jsem se. "Ne, nebudeme jíst," odpověděla mi slečna. "Co si dáte k pití?" "Já si dám džus a pokud možno, tak pomerančový," řekla mi žena. "A vy?" "Poprosím vás pouze o kolu," Přikývla jsem a šla plnit jejich přání. Poté jsem se dala do leštění skleniček na víno. Takto to bylo pořád dokola, každý den, týden, měsíc a rok. Nic nového.

Zavírací doba se pomaloučku blížila a v restauraci bylo už jen pár lidí. Vzala jsem kyblík s vodou, ve které byla speciální dezinfekce, a začala utírat stoly, kde nikdo neseděl. Ben mezitím zkasíroval poslední zákazníky a pustili jsme se do úklidu. Všechno muselo být uklizené. Stoly museli být utřené, židle srovnané, podlaha umytá, a také dohlédnout, aby všechno nádobí bylo čisté a srovnané. Nakonec jsme podnik zamkly a poté se rozloučili.

Ten strach, který mě doprovázel do práce, se zase objevil. Pořád jsem se otáčela za sebe. Bylo mi divně, prostě takový divný pocit. Celé tělo jsem měla strachy ztuhlé a klepala jsem se. Všude byla tma, jen pouliční lampy osvětlovali okolí. Nikde nebylo živé duše a každé šustnutí za mnou bylo příšerné. Přála jsem si jen jedinou věc, být doma a zamknout za sebou.

Právě jsem šla parkem a najednou jsem před sebou viděla čtyři muže. Jeden z nich byl tlustý a hodně prošedivělý. Stály hned pod pouličním osvětlením, takže jsem si je mohla dobře prohlédnout a navíc svítil měsíc. Netušila jsem, kde jsem vzala tolik odvahy, že jsem se schovala do stínu. Bylo to tím, že jsem se hrozně bála, a oni nevypadali, jako slušní chlapi. Klepala jsem se jako bych měla zimnici, přitom bylo vedro. Ten tlusťoch byl oblečený do hodně drahého obleku. Už mohl mít kolem padesáti, šedesáti lety, prostě starší chlap. Dva muži, byli o hodně mladší než jejich vůdce. Jo, vůdce, poslouchali ho jako pejsci. Oba byli vysocí. Hledala jsem únikovou cestu, ale neměla jsem jinou možnost, než být skrytá ve stínu a modlit se. Pociťovala jsem hroznou bezmoc a takový strach. Bála jsem se, že můj zrychlený dech je slyšet, a že mě ti muži uslyší. Ti dva muži pevně svírali čtvrtého, který se docela bránil, ale neměl nárok, ti dva byli silnější. Dost hlasitě na sebe štěkali, ale ten jeden jenom prosil. Bála jsem se, že se strachy počůrám, a tu ostudu bych nepřežila, ale pokud bych se odsud dostala živá, bylo by mi to ukradené.

Najednou ten tlustý ničema vytáhl na muže, spírajícího se, střelnou zbraň. Na světle se leskla a já pomalu začala panikařit. Panebože. Budu svědkem vraždy. To ne, najdou mě tu a budu další v pořadí. Výstřel jsem neslyšela, ale mužovo bezvldné tělo spadlo na chodník. Trefili ho přímo mezi oči. Nedokázala jsem zastavit vyděšený výkřik. Byla jsem nahraná. Všichni tři to slyšeli a všimli si mě. Bylo mi to všechno jasné. Jdu na řadu. Okamžitě jsem se otočila a utíkala pryč.

Po chvíli jsem sotva popadala dech, píchalo mě v boku, ale nevzdávala jsem to. Pořád jsem se otáčela, ale nikoho jsem neviděla. Možná, že jsem mu utekla. Svitla mi maličká naděje. Najednou jsem narazila do nejakého těla, a spadla jsem na zem. Dost jsem si natloukla, ale když jsem uviděla, kdo to je, srdce se mi zastavilo.

Byl to ten chlap, který mě celou dobu pronásledoval. "Ne, prosím, nic neřeknu," škemrala jsem a plazila se pozadu od něj. "To ti bohužel nevěřím," zněla jeho odpověď. Po tvářích se mi začali koulet slzy. Třepala jsem se a bála se toho, co bude následovat. Dřepl si ke mě, a já mu viděla do tváře. Byl docela hezký, ale bylo mi z něj na nic. Podívala jsem se na jeho ruku, svírala zbraň. Slzy nešli zastavit, tekly skoro proudem. Výstřel jsem neslyšela opět, ale ucítila jsem ohromnou bolest břicha. To bylo to poslední. Pak už jenom tma.