STRÁŽCE

26. Zase pryč!!!

"Annie!" třepal se mnou Riley. "Co je?" zeptala jsem se ospale. "Musíme pryč, kolem chaty začali jezdit podezřelé auta," řekl mi. Vylítla jsem a ihned hazela věci do tašek.

Trvalo to chvíli a už jsme oba seděli v autě a jeli pryč. "Co teď, kam půjdeme nyní?" zeptala jsem se zoufale. "Netuším," "Já vím," Riley se na mě tázavě podíval. "Ke mě domů, už jsme tam byly," podotkla jsem. A tak jsme jeli tam. Stejně jsme už neměli jinou možnost. Riley kontroloval, zdali nás někdo nesleduje.

Vpadla jsem do svého domu a zjistila, že mám snad tisíc zmeškaných  hovorů od Jess, ale Rikey mi naznačil, abych se neozývala. Riley si mě přitáhl a políbil do vlasů. "Mě už to opravdu nebaví, jak dlouho ještě?" vyjekla jsem. "Zlato, já vím, i já jsem z toho na prášky, ale musíme to vydržet," řekl mi Riley. "Jak dlouho ještě?" "Nevím, snad brzy," řekl a odtáhl se. "Co je ti?" "Evidentně se mě toužíš, co nejdříve zbavit," "Co to plácáš?" vykulila jsem na něj oči. "No, jakmile chytneme Garsiu, tak už tě nebude proč hlídat," řekl mi. "A můj úkol bude splněn," "To ode mě odejdeš?" vyděsila jsem se. "Budu muset, jsem voják, a u policie mě to nebaví," odpověděl mi. Vyhrkli mi slzy. "Proč sis se mnou začínal, abys mě poté opustil?" "Annie, miluji tě, na tom se nic nezmění," řekl mi. "To mě tu jako necháš, a vrátíš se do Iráku?" "Nenechám, budeme si psát a tak," "Tak na to zapomeň," řekla jsem a zavřela jsem se do ložnice.

Rozplakala jsem se. Vyspí se se mnou, a hned jak bude moct, tak zmizí. Bylo mi na nic. Takto jsem si to rozhodně nepředstavovala, myslela jsem si, že jakmile všechno skončí, budeme spolu oficiálně, a on mi řekne, že se vrátí, do nějaké řiti. Uslyšela jsem, že za mnou přišel a sedl si ke mě. "Annie, nezlob se, měl jsem ti to říct dřív," řekl mi. "Cože, kdy ses takto rozhodl?" "Hned jak jsem tě dostal na starost, že toto bude moje poslední práce u policie,"
"Proč to všechno, proč sis se mnou vůbec začínal?" vykřikla jsem. "Annie, zamiloval jsem se do tebe, a milování s tebou je jako bych se ocitl ve světě plném rozkoše a slasti," řekl mi. "Je mi s tebou dobře, a jsi strašně hodná holka," mluvil na mě. "Prostě jsem si myslela, že jakmile bude všechno v pohodě, tak spolu budeme, prostě normální život, jak by měl být, a toto by byla jen vzpomínka," mluvila jsem. "Annie, budeme spolu, budu mít nějaké to volno, a přijedu za tebou," řekl mi. "Riley, já na to nemám," "Musíme to ukončit," řekla jsem a slzy mi tekly proudem. "Cože, to snad nemyslíš vážně," "Ano, myslím, nedokážu myslet na to, že si tolik kilometrů daleko, a žít ve strachu jestli se vrátíš, nebo ne!" "Annie, to mi nedělej," vyjekl. "To ty jsi mi zlomil srdce," "Ne, nezlomil, jen to naši lásku upevní," "Riley, nechej mě prosím o samotě," poprosila jsem ho. "Annie, neodháněj mě prosím," prosil mě. "Chci být sama," Riley se tedy zvedl a přešel ke dveřím. "Miluji tě, to nezmění nic," řekl a zmizel za dveřmi.
Rozplakala jsem se.

Ráno jsem se vzbudila a měla jsem oči pořád červené od pláče. Šla jsem do koupelny a opláchla jsem si oči. O něco málo to bylo lepší. Poté jsem šla do obýváku. Riley ležel pouze v teplákách na gauči a spal. Jeho dokonale vypracovaná hruď se zvedala v pravidelných a klidných intervalech. Byl tak krásný, a bolelo mě srdce, ale nemohla jsem jinak. Šla jsem do kuchyně a udělala nám snídani. Jen chléb se sýrem a šunkou. K tomu jsem uvařila čaj. Po chvíli došel i ospalec. "Dobré ráno," pozdravil. "Dobré,"

K obědu jsem udělala řízek s bramborovou kaší, Rileymu to chutnalo, ale moc se se mnou nebavil. Byl takový jiný. "Proč mlčíš?" zeptala jsem se. "A co mám říkat, jak se mám tvářit?" zeptal se. "Cokoliv,"