Navždy sama

Jsem šílená? Možná!

No jasně, že mi něco je. Začla jsem s tebou chodit a sama sobě nalhávat, že k tobě něco cítím, ale přitom? Nic necítím. Nic mi nepřijde správné. Tohle všechno je založené na jedné velké lži. A nejhorší na tom je, že každá lež se jednou provalí a pokud se toto provalí, už nikdy se na mě nepodíváš tak, jako dřív.

Musím někam rychle vypadnout! Šílím z toho tady. Jak dlouho si budeme ještě hrát na šťastný pár? Co jsem to dovolila? Nevěřím na lásku. Skoro jsem ho neznala, tak proč? Proč jsem s ním začala chodit? Proč jsem se s ním vyspala? Proč už nedokážu vydržet ani minutu v tomhle 'vztahu'?
V mojí hlavě se odehrává souboj myšlenek. Když odejdu raním Jerremyho, když neodejdu zblázním se z toho. Prostě nedokážu si představit naši společnou domácnost, naše děti nebo zvířata. Když se na nás podívám, každý jsme úplně jiný.

To co udělám jsem NIKDY udělat nechtěla, ale jiným to pomáhá, třeba to pomůže i mně. Jsem doma sama, takže na to budu mít klid. Dobelhala jsem se do koupelny a otevřela ten šuplík. Nečekaně tam bylo, přesně to, co jsem hledala. Žiletka. Útěcha jiných, možná útěcha moje. Vzala jsem jí do ruku a rozebrala ji, když zbyla už jen ostrá část žiletky udělala jsem to. Přiložila jsem jí ke svému stehnu a řízla se jednou, podruhé, potřetí, počtvrté. Napustila jsem vanu a vlezla si do ní. Nevím co jsem čekala, ale zas taková úleva to nebyla. Na chvilku, ale opravdu jen na chvilku jsme na to přestala myslet, ale po té chvíli se to opět vrátilo. Výčitky svědomí, moje myšlenky a vzpomínky.

„Crrrr, crrrr, crrrr...." Začal zvonit telefon a já jen čekala, než se zapne záznamník.

„Ahoj Candy. Jedu ke svým rodičům na víkend. Musím si s nimi promluvit. Nemusíš chodit k sobě, můžeš zůstat u mě." Pocit úlevy. Jo! To je to slovo, co mě právě teď napadlo. Jeremyho mám ráda, ale bohužel jen jako kamaráda. Mám víkend na vymýšlení způsobů jak mu to říct.

**********

Jdu teď na chvilku na čerstvý vzduch natrénovat nové prvky parkouru. Přece jenom mohla jsem rovnou místo žiletky zkusit rozptýlení, ale tak co se dá dělat už se to stalo. Zkoušela jsem backflipy, frontflipy, spinflipy a spoustu dalších. Nejvíc ze všeho mi jde backflip, přemet dozadu. Musím se ještě naučit skoky snožmo na překážky, většinou tam strčím vždy nohu a tak to není snožmo, ale to stačí dopilovat a mám to. Většina lidí si ani nevšimne, že ta noha tam byla o sekundu dřív, ale pro můj lepší pocit to dotrénuju.

Z pohledu Jeremyho

Nechci jí tam moc nechávat samotnou. Bojím se, že jí něco je, ale tohle je opravdu důležité. S rodičema mám sice teď rozpory, ale matka říkala, že je to něco kvůli zdravotním problémům mého táty.

„Ahoj." Pozdravila mě moje matka a já jen bez výrazu přikývl na pozdrav.

„Kde je otec?." Zeptal jsem se a sledoval matčinou odpověď, jakmile jsem se ji dočkal, odešel jsme směrem kam mi řekla.

Procházel jsem chodbou až do ložnice rodičů, kde ležel na posteli táta.

„Ahoj synu." Pozdravil mě a ukázal na židli vedle postele.

„Ahoj." Usadil jsem se a čekal na to, co mi poví.

„Víš synu, mám špatné zprávy. Už víc jak rok se léčím s jednou chorobou. Nechtěl jsem tě s tím moc zaneprázdňovat a tak jsem ti o tom neřekl, ale nadešel, čas kdy si zasloužíš dozvědět pravdu. Až do teď byla možnost, že bych se mohl vyléčit, ale léčba ani prášky nezabírají a doktoři mi už moc času nedávají. Chci jen, aby si věděl, že i přes naše rozpory tě mám rád a nechci kazit naše poslední společné chvilky." Dořekl táta a z očí se mu spustily slzy. Obejmul jsem ho a sám se snažil zadržet slzy, které se staly na povrch.

„Kolik času?" Zeptal jsem se a položil svoji ruku na tu jeho.

„3 měsíce." Věděl jsem, že to bude krátká doba, ale až takhle? Je to jako, když vám někdo zabodne nůž do srdce. Sice se svým tátou jsem teď moc dobře nevycházel, ale tohle je strašný. Mám ho rád i když si to nechci přiznat.

Co myslíte zůstanou spolu? Nebo to Candy nezvládne?
Tady máte vaší slíbenou kapitolu za 6 ★.  Dnes v 0:00 vyjde další, takže taková vánoční nálož kapitol :)