Nečekaný Obrat/FF MenT

#10 Já tě tak ráda vidím

Okaj umírám,ale já nwm co dělat abych neumřela.Já chci žít!!Konečně znám někoho kdo mě má rád.

Dobře jdu do toho světla.Vždycky jsem chtěla vědět co se stane,když umřeme.

Už skáču...

Najednou slyším zase pípání.Tak twl tady mě snad trollí,ale žiju.Jooo!!!Uvidím konečně Honzíka...Teď mě došlo,jestli už je v pohodě.Tak a začínám se bát.Ne to bude dobrý...Musím se uklidnit.

Zkusím aspoň otevřít oči.Ze začatku mě to nejde,ale po chvíli už je otevřu.Zase vidím rozmazaně. Kouknu se vedle sebe a tam vidím Honzíka,jak spí na židli.Je tak strašně roztomilej,když spí.Chtěla bych ho obejmout,ale nechci ho vzbudit.Tak na něj budu koukat do tý doby,co se nevzbudí.

Ani nwm kolik je hodin.Už se pohl.Připadám si,jako nějaký dravý pták,který čeká na svojí kořist.Už otvírá oči.Mnul si oči.Koukl se na postel.Já jsem mu zámavala.„Kaaat!!Ty žiješ."řekl strašně natěšeně a běžel k posteli.Hned mě obejmul.„Kat?Můžeš mluvit?"zaptal se dost ustaraně.Pokrčila jsem rameny a zkoušela něco říct.Vyšel ze mě nějaký piskot,který trhla uši.

„Tak to zkus znova."řekl a sladce se na mě usmál.Tak oky jdu na to.„A-a-a-h-o-j."zase jsem měla pocit,jako kdybych v krku měla obrovitánský knedlík.

Honzík mě objal a dal pusu do vlasů.„H-honzo,co se stalo."řekla jsem a záhadně už mě to šlo mluvit.„Noo..Fakt to chceš říct?"řekl takovým divným tónem.„Ano chci."řekla jsem bez známek strachu.„Okaj...Co si všechno pamatuješ?"řekl a já jen koukala a přemýšlela.„Pamatuji si,jak kolem tebe stojí pár týpků a jak padám na zem."řekla jsem a on se nadechl a vydechl.„Pak jsem je pobodal,ale jeden se do mě trefil.Vzal jsem tě na záda a utíkal jsem pryč.Cestou jsem uviděl pistol.Vzal jsem jí.Už jsem byl u dveří slyším výstřel.Napálil mi to do nohy.Spadl jsem,ale doplazil jsem se k pistoli a zastřelil ho.Zvedl jsem se zase jsem tě vzal na záda a odnesl tě pryč z budovy.Před vchodem stálo BMW a překvapivě bylo otevřený a klíčky byli na sedačce řidiče.Vzal jsem tě a odvezl do nemocnice.Ty tě poslali hned na operaci a mě mezitím ošetřili.Přijela si na pokoj v kómatu a už tady ležíš asi 3 měsíce."řekl to a ukápla mu slza.„Honzo strašně ti děkuju bez tebe bych tu asi už nebyla."řekla jsem a  začala jsem brečet.

Obejmul mě a řekl„Kat jsem tu vždy pro tebe.Bez tebe jsem nic."rozbrečel mě ještě víc.„Honzo já tě prostě miluju a víš kdy mě pustí?"řekla jsem.On se usmál a šel na chodbu.Tam mluvil s doktorem.Po chvíli přišel.„Tak začínej si balit jedem domů,ale máme tu problém nemám letenky tam ty nám propadly."řekl a poškrábal jse na zátylku.„Koupíme je na letišti."řekla jsem a chtěla vstát z postele,jak jsem dopadala nohama na zem tak se mi jedna zvrtla a já padala.Honza mě naštěstí chytil.„Seš v pohodě?"řekl strašně ustaraně.„Jo jsem jenom,jak jsem dlouho nevstala z postele,tak se mi zvrtla noha.Děkuju,že si mě chytil."řekla jsem a obejmula ho.„Nemáš zaco,víš co sedni na postel.Já ti zbalím a odnesu tě do taxíku.Hlavně nic nedělej."řekl a hned mi začal balit.

Tady to zase stopnu.Taky máte někdy,že ráno a nebo pozdě večer se vám chce psát,ale jste tak unavení,že nedojdete pro notebook a prostě to píšete na mobilu?U mě poslední dobou je to tak furt.Snad se kapitolka líbila budu ráda za hvězdičku nebo koment aaaa zase čaaau.