Učitel Zavolal a dveře od třídy se po chvíli trochu rozevřely. Já jsem tam bohužel špatně viděla, takže jsem musela počkat, až ten dotyčný vejde do třídy úplně.
Holky v první lavicích si začaly šuškat a rozplývaly se. Já jen čekala a poslouchala kluky, jak si přejí nějakou sexy spolužačku. Dívala jsem se pořád směrem ke dveřím a přemýšlela, jestli to bude kluk nebo holka. Nakonec se ukázalo, že je to kluk. Projela jsem si ho od noh po hlavu. Vím, že se říká od hlavy až po paty, ale já jsem prostě jiná…
Už jen ten postoj. Zatočila se mi hlava. To přece nemůže být pravda. Je mu tak moc podobný. Nemůže to být on!
„Váš spolužák se sem přistěhoval se svým otcem kvůli práci, chceš nám o sobě něco říct?“ Učitel se na něj nadšeně podíval, ale on se ani nehnul, ani jeho rty se nepohnuly do menšího úšklebku, prostě nic.
„Dobrá tedy. Můžeš se posadit támhle dozadu. Tam je volno.“ Bez dalších řečí se rozešel a mířil si to dozadu o lavici za mě.
„Je pěkný, ale děsivý! Vidíš ty oči? Určitě se rád pere. Nemá holku, takový typ se naváže, jen si užívá. Jak mysis, že líbá? Myslím, že už byl několikrát v podmínce…“ Spoustu dalších tvrzení se šířilo po třídě. Snažili se šeptat, ale slyšet je bylo až moc. Když kolem mě procházel, zatajila jsem dech a dívala se před sebe. Snažila jsem se, aby na mě nebylo vidět, jak moc se třesu a jsem nervózní, ani nevím proč. Přece to není on, tak co blbnu. Není možné, aby to byl on. Jenže je mu tak podobný. Ta stavba těla. Ty vlasy, pleť, ramena… Typ oblečení. Zvedla jsem ruku.
„Ano Holly?“ učitel si mě všimnul.
„Ehm, necítím se nejlíp. Mohla bych se jít projít na chodbu? Špatně se mi dýchá.“ Cítila jsem, že to déle nevydržím. Potřebovala jsem odejít. Hned!
„Jistě, ale někoho bych s tebou měl poslat, kdyby se ti náhodou udělalo vážně špatně a_“
„Ne to je dobrý, jen se musím projít!“ přerušila jsem ho, když jsem kolem něj proběhla ven ze třídy. Opřela jsem se o okno naproti naší třídy. Musela jsem se uklidnit a to rychle. Nemůžu se pořádně nadechnout. Mám strach a přitom to nechápu. Jsem si tím tak jistá, ale pořád nevím, no spíš nehodlám tomu uvěřit, jestli to je on, protože je to prostě nereálný. Jak přistěhoval? Je tu od mých 13 let snad ne sakra! To nedává smysl. Ještě chvíli jsem se tam opírala a pak jsem zhodnotila, že jsem moc na očích tak jsem se odebrala ke schodišti. To je za rohem a není tu tolik světla. Sedla jsem si na schod a podepřela si čelo, takže jsem neviděla nic jen svoje vlasy a přezůvky.
„Proč jsi utekla?“ Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, kdo na mě mluví, ale nikdo tam nebyl. Že bych zase slyšela nějaké zvuky? Rozhlížela jsem se všude, ale nikoho jsem neviděla. V tu ránu se ozval zvuk otevírajících se dveří.
„Holly? Jsi v pořádku?“ Byl to pan Učitel.
„Omlouvám se, už jdu.“ Vrátila jsem se ke třídě.
„Začínal jsem se vážně obávat. Nevypadala jsi moc dobře, když si vyběhla ze třídy, už je ti lépe?“ Položil mi ruku na rameno a sklonil se, takže jsem viděla, jak se mu vpíjí hnědá do stříbrné barvy v očích.
„Už je mi dobře. Omlouvám se, že jsem vám přidělala starosti.“ Rozešla jsem se do třídy a posadila se na svoje místo. Ani jednou jsem se nepodívala do stran nebo před sebe, pohled jsem směřovala na své nohy. Počítala jsem každou minutu a doufala, že už konečně zazvoní na přestávku. Nakonec jsem se přeci jen dočkala.
„Holly! Jsi v pořádku? Co ti bylo?“ Holky ke mně okamžitě přiletěly. Ne, že by se celou hodinu nesnažily zjistit něco víc, ale já je nějak nevnímala.
„Omlouvám se. Už je mi líp, jen se mi těžko dýchalo.“ Usmála jsem se, abych je přesvědčila. Obě dvě se na mě dívaly pohledem, jako že mi to nevěří, ale nechaly to být a za to jsem jim byla fakt vděčná.
Konec dne ve škole jsem nějak přežila s hlavou skloněnou k zemi. Když to bylo možné, tak jsem se ztratila pryč ze třídy. Nechtěla jsem tam být, raději jsem trávila čas mimo jeho přítomnost. Spolužáci se kolem něj jen shromažďovali a holky si začaly vymýšlet drby. Tohle jsem vážně nepotřebovala. Na konci hodiny jsem skoro usnula, ale probrala mě vlaštovka, která mi přistála na lavici. Vzala jsem jí a rozhlídla se kolem sebe, ale nikoli za sebe. Nikdo se nedíval, všichni sledovali učitele nebo leželi na lavici. Vlaštovku jsem nerozbalovala, ale bylo jasně vidět, že je na ní něco napsané. Strčila jsem jí pod učebnici a lehla si znovu na lavici. Za chvíli do mě něco jemně bouchlo, další vlaštovka. Nechala jsem jí tam kde přiletěla a ani se nenarovnala. Pořád jsem ležela, do konce hodiny už žádná vlaštovka nepřiletěla, a když konečně zazvonilo, přišla mi SMS od Jima. Automaticky jsem se usmála.
„Kdo ti píše, že se usmíváš?“ Nensy i Nora stály u mě se zvednutým obočím a úsměvem na tváři.
„Kdo se usmívá? Napsal mi Jim.“ Nadzvedla jsem ramena.
„Co píše?“
„Nevím, ještě jsem to nečetla.“ Zasmála sem se a přečetla si zprávu: Čekám u brány. Jim.
„Ták?“ holky se zasmály.
„Asi něco potřebuje, čeká mě u brán-“ zasekla jsem se, protože obě dvě vyletěly ze třídy.
„Jdeme ho pozdravit, pohni si!“ zakřičela na mě Nensy. Jak bych se mohla divit? Je to přece normální. Obou dvou se Jim líbí a jen tak ne nestane, že by mě po škole čekal. Musí něco chtít, ale co? Vzala jsem si zbývající věci z lavice a na zem sletěla vlaštovka. Úplně jsem na ní zapomněla. Ve třídě, už nikdo nebyl a tak jsem jí rozevřela, byla v ní jedna věta. Neuměla jsem to přečíst a tak jsem rozbalila i tu druhou. To samé písmo a podle toho je to i ta samá věta. No jednu vlaštovku jsem si strčila do kapsy a druhou jsem po cestě hodila do koše. Vyšla jsem na krok ze třídy a hned jsem se zase vrátila, protože kdybych to neudělala, tak do mě vrazí Endru ze čtvrťáku. Tak tak jsem postřehla, že běží chodbou. Nebylo by moc, kdyby do mě vletěl plnou rychlostí a ještě s jeho sílou. Není to žádný neviňátko, ale k holkám se chová slušně. To je možná to proč se hned zastavil a vrátil se k naší třídě, kde jsem stála.
„Jsi v pořádku? Moc se omlouvám, myslel jsem, že už tu nikdo není tak jsem nedával pozor.“ Vypadal vážně ustaraně.
„To je dobrý, nemusíš se tím nějak zabývat.“ Usmála jsem se a proklouzla kolem něj do chodby.
„Počkej, Holly že?“
„Jo.“ Mávla jsem rukou na rozloučenou.
„Já jsem Endru.“ Zavolal na mě.
„Vím.“ Zakřičela jsem, aby mě bylo dostatečně slyšet a pokračovala bez otočení ve své cestě.
„Tak zítra!“ To bylo poslední, co řekl.
Když jsem odešla ze školy, hned jsem si všimla holek a Jima. Obě dvě byly hrozně vysmátý a nalepený na něm. Jak jinak. Musela jsem se smát. Byla jsem už skoro u brány, kde stály, když jsem slyšela svoje jméno.
„Holly! Héj!“ otočila jsem se hned po prvním zavolání a hledala toho dotyčného, který na mě volal, ale nikde jsem ho neviděla.
„Holly, tady nahoře!“ podívala jsem se nahoru a ve třetím patře naproti mně seděl v okně Endru. Kolem něj bylo plno kluků a snažili se vecpat do okna. Nedalo mi to a pousmála jsem se dost na to, aby to šlo vidět, pak jsem mu zamávala a šla dál za Jimem a holkami. Pořád jsem, ale měla divný pocit, že mě někdo pozoruje. Doslova jsem cítila oči na svém krku.
„Kdo to byl?“ vyptával se hned Jim, když jsem k nim došla.
„Eh… to byl_“
„Nebyl to Endru?!“ Přerušila mě Nensy.
„No už to tak asi bude. Jime, proč jsi tady? Stalo se něco?“
„Holly? Ty máš něco s Endruem?“ Obě se na mě okamžitě vrhly a nenechaly Jima něco říct.
„Nic s ním nemám, potkala jsem ho před třídou. Málem do mě vletěl.“ Musela jsem potlačit ten smích. Holky chtěly slyšet všechno, ale já teď potřebovala vědět, co mi chce Jim. Endru mě nějak nezajímal. Nemám čas se zabývat kluky a to ještě z naší školy. Jediný, co mi leží v hlavě, je ten nový student. Ani nevím jeho jméno sakra!
Ještě nějakou dobu se mě holky vyptávaly na Endrua, ale pak to vzdaly, protože se stejně nic nedozvěděly.
„Tak zítra a povíš nám to do detailů!“ Zamávaly mi obě dvě a šly domů. Kouklala jsem se ještě chvíli, jak odchází a něčemu se smějí. Určitě si zase povídají o Jimovi, a když už je řeč o něm. Úplně jsem na chvíli zapomněla, že stojí za mnou. Rychle jsem se otočila a usmála se.
„Vím, že ti připadám, jako kdybych tu nebyl, ale nestává se, že bych za tebou přišel každý den tak si mě trochu všímej.“ Udělal smutný výraz a zadržoval smích. Zase si ze mě dělá srandu.
„Je to tvoje vina, že za mnou nechodíš.“ Vyplázla jsem a něj jazyk a rozešla se domů. Jim šel hned vedle mě, ale nic neříkal.
„Tak,
proč si přišel?“ Usmála jsem se na něj a čekala, až to vyklopí.
„To tě nemůžu přijít jen tak vyzvednout ze školy a jít s tebou domů?“
■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■
