„No co? Je sexy…“ Řekla ještě jednou a to už úplně nahlas. Kývla na mě, ať vstanu. Sedla jsem si na Nory lavici a houpala nohama, zatímco si ony chystaly věci.
Snažila jsem se vyhnat jeho pohled z mysli, ale nešlo to, tak jsem se raději dala do řeči s holkami. Řekla jsem jim o Endruovi, že se chová divně, tedy alespoň podle mého pohledu. Jenomže těm dvou to nepřišlo vůbec divný.
„Má o tebe prostě a jasně zájem. To nevidíš?“ vyjekly na mě obě.
„To nevidím a i kdyby, tak je mi to jedno, je to sukničkář a víte, že na kluky nemám čas.“
„Kdybych byla tebou, tak si jen ukážu a mám ho, ale ty nechceš nikoho. Závidím ti, že jsi tak „odolná“ vůči klukům.“ Zasmála se Nensy.
„Není to těžký, jen je musíš umět ignorovat.“ Usmála jsem se, ale ignorováním to samozřejmě nezačalo. Ani nevím, čím se to tak zvrtlo, že kluky vnímám spíš jako hnusné lháře. Prostě jsem jednoho dne přišla na to, že mě znechucuje ta jejich ulhaná povaha a to jak jsou každý den s někým jiným. To jak podvádí svoje přítelkyně v podstatě kousek od ní. To že když dostanou, co chtějí, vás odkopnou. Jak vidí jen tělo, ale city druhých nevnímají…. Samozřejmě jsou i jiní v některých „bodech“, ale stejně se nemůžu zbavit toho, že jim nemůžu věřit. Pokud jde o vztah, tak bych chtěla někoho, kdo mě budu mít vážně rád, i když to je dnes snad nemožné, ale nechci vztah bez citů a už vůbec ne vztah, který nebude upřímný. Holkám to zas tak nevadí, říkají, že si zvykly, ale jak si na takovou věc můžete zvyknout? Už tolikrát jsem za každou z nich běžela a utěšovala je právě kvůli, takovým hajzlům… a co teprve moje máma?! Já osobně otce nemám. Prostě ne. I když žije, tak ním otcem není, protože to, že máme stejnou krev, z něj nedělá otce. Jsem hrdá na to, jakou mám mámu a na to, že to celé ty roky se mnou vydržela a to, že spolu máme takový vztah. Taky jsem ráda za Jima a ano vím, že je kluk, ale něco jiného je rodina a přátelé, než někdo s kým byste měli být trochu jinak. Ale je tu jedna věc, za kterou bych chtěla mému otci poděkovat, protože kdyby nebyl jeho, tak bych na tomhle světě nebyla já, ale někdo jiný. A i když si někdy stěžuju na svůj život nebo spíše den, tak je to normální, kdo v mém věku to nedělá? Život není od toho, aby byl lehký…
Neuvědomila jsem si, že už dávno začala hodina, ale hlavní je že jsem seděla na svém místě. Měli jsme zrovna matiku a tu vážně nemusím, takže nevadí, když se tak „občas“ nad něčím zamyslím. V průběhu dne jsem se dozvěděla, že tu musím zůstat o něco déle a pomáhat učiteli, kterého máme z biologie a zeměpisu s nějakými věcmi. Prostě přišel a poprosil mě, jestli mám dnes čas, potřebuje pomoct a já neumím odmítnout, když nic nemám a vím, že můžu pomoci. Bohužel tu se mnou holky zůstat nemohly, každá už něco měla, takže když skončila poslední hodina, zůstala jsem ve třídě jediná, v podstatě. Vzadu na lavici spal Chanyeol, jediné co dělá je, že spí, ale známky má dobré. Nevím, co dělá, že je pořád tak unavený, ale asi toho večer moc nenaspí. Přemýšlela jsem, jestli ho mám vzbudit, nebo ho nechat být. No nakonec jsem si to namířila k jeh lavici.
„Hej, spíš?“ pronesla jsem ne moc nahlas, ale slyšet mě bylo dostatečně, ale on se ani nehnul. Hlavu měl schovanou a otočenou do lavice, takže jsem mu neviděla do tváře, plus měl kapuci naraženou na hlavě.
„Už je po výuce.“ Jemně jsem s ním zatřásla a on sebou škubl, jako kdyby ním projela elektřina. Posadil se a chytil mě za zápěstí ruky, kterou jsem se ho dotkla.
„Promiň, já …“ zakoktala jsem se, trochu jsem se lekla toho, jak se rychle napřímil. Podíval se na mě pak na svojí ruku, kterou mě držel a v tom mě pustil.
„Jen jsem tě chtěla vzbudit, vyučování už skončilo, tak jsem jen…“
„To je dobrý, díky.“ Vstal, vzal si svoje věci a šel ke dveřím od třídy u niž se zastavil a otočil se na mě. „Ty nejdeš domů?“
„Mám tu ještě nějakou práci.“ Usmála jsem se. On jen nepatrně kývl hlavou v tom smyslu, jako „tak to jo“, pak zvedl ruku, na pozdrav a odešel. Já se po chvíli taky zdekovala a šla najít pana učitele. Byl u sebe v kabinetu a hledal něco v kupě papírů. Měla jsem tušení, co po mě bude chtít, ale raději jsem se zeptala.
„Holly, už jsi tu? Děkuji, že jsi přišla. Mohla bys mi prosím tě pomoci s těma reklamníma letákama? Víš, že s počítačem toho moc neudělám.“ Pan učitel se usmál a já si šla sednout k počítači. Podal mi nějaké papíry a vysvětlil mi, jak by to mělo obsahově vypadat, zbytek prý nechá na mě, tak jsem se dala do práce. Asi za hodinu a půl jsem měla hotovo.
„Může to být takhle pane učiteli?“ Vyrušila jsem ho z jeho práce a on se šel podívat.
„Je to úžasné, jako vždy. Moc ti děkuju.“
„Ještě něco s čím potřebujete pomoct?“
„Už je to nejspíš všechno můžeš jít domů.“ Usmál se. Vzala jsem si věci a pomalu šla.
„Oh Holly?! Mohla bys ještě tohle?“ Podal mi kus papíru, na kterém byl seznam knih. Kývla jsem a šla směr knihovna. Bylo tu tak pět knih a z toho jen jedna historická, jinak všechno ostatní bylo to biologie. Když jsem došla do knihovny, tak tu nikdo nebyl, takže to musím jít hledat úplně sama. Nevadilo mi to, jen se v knihovně neumím moc orientovat. Našla jsem všechny 4 knížky do biologie, ale tu historickou a nějakým chlápkovi jsem za boha nemohla najít. Dalších pět minut jsem zůstala v jednom regále, kde jsem měla tušení, že by to mohlo být. Pohledem jsem sjížděla po nápisech na knihách, až se mi zdálo, že se celý ten regál nějak nahnul. Nejspíš, už mě z toho bolí oči, jenomže ono se to vážně naklánělo. Když jsem si uvědomila, že to na mě padá, nestihla jsem moc zareagovat. Couvala jsem a zády narazila do dalšího regálu, tak jsem se trochu přikrčila, hlavu si zakryla rukama, zavřela oči a čekala na ránu. Jenomže nic, jen malý náraz, ale ne do mě. O něco se to zastavilo, když nepočítám ty knihy. Podívala jsem se nad sebe, jak na tom jsem, jestli se to rachotilo o další regál a mám šanci utéct dřív, než se to celé sesype. Ale nečekala jsem to, co sem viděla. Nade mnou stál Chanyeol. Tváří ke mně s rukama zapřenýma po bocích mé hlavy o knihy. To nejhorší bylo, že to on zastavil ten padající regál svými zády.
„Pne bože! Chanyeoli, jsi v pořádku?“ Pokusila jsem se napřímit a pomoct mu odtlačit ten kus dřeva ze zad zpátky na místo. Nakonec se to povedlo a Channy si držel pravé rameno, sedl si na zem. Chystala jsem se něco říct, ale on mě přerušil.
„Nic mi není, nemusíš se bát.“ Zvedl hlavu a podíval se na mě. Já jsem klečela u něj a držela ho za druhé rameno. Usmál se!
„Proč se směješ, když se ti něco stalo s ramenem?!“ Trochu jsem se naštvala.
„Víš, většinou se v takových situací říká díky.“ Zasmál se a poplácal mě po zádech.
„Děkuju!“ Řekla jsem tišeji a pomohla mu na nohy, protože se začal zvedat.
„Za málo.“ Zase se usmál. Po tom, co jsme si navzájem pomohli ven...
pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsem někoho slyšela utíkat hned po tom, co začal padat regál.
Přemýšlela jsem nad tím, ale Chanyeol to být nemohl, protože když byl u mě, tak bouchly dveře od knihovny
a ty jsou na druhé straně místnosti.
■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■
