Odmítal se se mnou o tom bavit, prostě mi to oznámil a pak nic. Dělá, jako kdybych já byla ta špatná, že se mi to nelíbí.
Chtěla jsem jít za mamkou, ale ta už musela dávno spát, takže jsem se mohla leda tak otočit na patě a jít zpátky do postele. Jim se se mnou o tom nechtěl bavit, prý si promluvila ráno a s tím mi před nosem zavřel dveře od svého pokoje, vážně jsem neměla na výběr.
Usnout se mi samozřejmě nepovedlo, nechápala jsem, co těm dvou tak najednou přeskočili přes nos, že vymýšlí takové věci. Mám jako jen tak odjet, nechat školu a kamarády tady? Neříkám nic, škola je mi v podstatě jedno, ale mám tu lidi, které znám od malička a oni teď po mě chtějí, abych se ze dne na den rozloučila, smířila a ještě se u toho usmívala? Jako fajn, dostanu se do ciziny, ale není to nějak moc brzo a rychle?!
"Vsadím se, že počítání oveček nepomůže..." řekla jsem si do tmy a koukla na mobil.
"Skoro půl druhé ráno, super!"
Pak už jsem vůbec nespala, tudíž pár filmů do seznamu "již viděla," přibylo. Pomohlo mi to, abych alespoň na chvíli nepřemýšlela na to, jak se z toho vykroutit.
Venku se pomalu začalo objevovat světlo, i když bylo ještě moc brzo na to, abych vylezla z postele a šla zjišťovat situaci. Kolem šesté ráno jsem slyšela zvonek, což bylo hooodně divný. Už jen to, že to vůbec zvoní, oprava zvonku je na denním pořádku už docela dlouhou dobu tooo se musí přiznat.
No, zvedla jsem se a namířila si to z pokoje ke schodišti, ale než jsem se stačila přesunout na kraj postele, abych mohla vstát, tělo mě zradilo, taky aby ne, když celou noc nespíte, ležíte v divné poloze, protože moc dobře všichni známe, jak dokonalé kreace provádí člověk s notebookem v posteli. Dostala jsem křeč do lýtka na pravé noze a levá mě celá začala brnět, o zádech raději nebudeme mluvit...
Pomalu jsem se snažila zdolat schody, ale představte si, jak celý den cvičíte na nohy a na DRUHÝ den máte někam jít... moje chůze byla nějak taková. Řekněme ... unavený nemocný tučňák s tyčkou zaraženou v "zadní části těla" ... Dopajdala jsem ke dveřím a otevřela.
"Nensy?!? Je šest ráno, stalo se něc_" prošla kolem mě dovnitř, tak jsem za ní zavřela a čekala, co s ní vyleze. Nensy? V šest hodin ... dobrovolně? Toooo bych se i hádala.
"Nebyla jsi ve škole, tak jsem se přišla zeptat jak ti je." I když mluvila na mě, celou dobu se dívala do zbytku domu. Už jsem se jí chtěla zeptat na další otázku a trochu si do ní rýpnout, že je tu nějak moc brzy, když mi něco proletělo kolem hlavy.
"Holly, jdi dál!" Byl to Jim a vrhl se na Nensy, způsobem, že jí svojí váhou srazil na zem a při tom něco vylil. Co to bylo nemám páru, nemělo to žádnou vůni, ale bylo to namodralé.
"Jsi normální??!! Co děláš, vypadni od ní!" První moment reagovat ani nešlo, no pak jsem se vrhla já k nim. Snažila se Jima od Nensy dostat a přimět ho jí pustit.
"Řekl jsem ti ať jdeš pryč!" Strčil do mě, pak vytáhl další lavičku a hodil to po Nensy, ta se jen rozletěla na kousky, jenže střepy nikde. V tom se jako kdyby rozpustila a chvíli po ní na zemi zůstal jen tmavý stín. TEN samý stín, který mě navštěvoval už od mala. Zůstala jsem stát, kompletně mimo, trochu se mi podlomily kolena.
Jima jsem postřehla, až když mě táhl za ruku ven. V pozadí jsem slyšela mámu, ale nemám tušení, co říkala. Narval mě do auta, zabouchl dveře, které hned po sléze zamknul a vrátil se ke dveřím domu, kde stála mamka. Něco si mezi sebou říkali, možná i s části křičeli. Máma si chytila hlavu, chvíli se nehybala a pak přikývla, s tím se Jim vrátil ke mě.
Jim řídil s vážným pohledem, sledoval cestu před ním a ani jednou se na mě za tu dobu nepodíval. Už hodinu neřekl ani slovo a já se nějak nemohla vykoktat k otázkám. Byla mlha a začalo pršet, což moc náladu neulehčilo.
Pořád mi před očima hrálo, jak se Nensy ztrácí ve stínu, který se hned poté rozpustil. Jen tak byla najednou pryč, jako kdyby tam ani nebyla.
"Nensy.... ona_" přeskočil mi hlas. Chtěla jsem vědět, co to mělo být, nebo, jestli jsem přeci jen nějak nemocná a vidím věci jinak nebo ... prostě . . .
"To nebyla Nensy." První slova po takové době, ale v podobná slova jsem doufala, Nensy přece nemohla jen tak zmizet.
"Co?"
"Nensy je v pořádku, to co přišlo nebyla Nensy, jen její podoba. Ty stíny, které vidíš od mala umí brát libovolné podoby."
"Ty o nich víš? Myslím jako..._jestli je vidíš?" V hlavě jsem měla zmatek, jako kdyby někdo přišel a vysypal všechny krabice s informacemi na jednu hromadu. Byla mi zima a to i přes to, že topení v autě jelo. Dělalo se mi blbě, i když jsem seděla vepředu a viděla přímo na cestu....
Jako malá jsem si myslela, že jsem divná, že je se mnou něco špatně... nikdo jiný je neviděl, ani kamarádi ve školce, ani ve škole. Rodina mi nevěřila...
chodila jsem k doktorům, brala prášky a on mi teď řekne, ŽE O NICH VÍ? Plus o nich zřejmě ví víc než já??!
"Holly není to tak jednoduché, slibuju, že až budeme z jejich dosahu, všechno ti vysvětlím! Zkus nad tím nepřemýšlet, některé věci, které se staly, ve skutečnosti vůbec neproběhly."
. . .
"Fakt to není jednoduchý, vím že si teď zmatená, ale ještě chvíli vydrž, dobře?" Podíval se na mě, jako kdyby doufal v můj úsměv. Jako kdybych se měla usmát, přikývnout hlavou a věřit mu,
vydržet...
ale to zrovna teď nebylo moc lehké.
