"Kdo to teda byl?" zašeptala jsem. On už nic neříkal a dál jsme šli bez slova.
Když už jsem jasně poznávala naší ulici, trochu jsem si oddechla. Ne že by mi jeho přítomnost byla nějak nepříjemná, jen je to zvláštní. Trochu jsem nad tím přemýšlela, kde se tam vzal a další věci, když jsem si nevšimla, že zastavil, takže jsem do něj opět vrazila. Super Holly! Můžeš si zatleskat, dnes házíš rekordy ve vrážení do jeho zad nebo hrudi, vážně skvělý. Vůbec to není divný, když se na něj tak „lepíš“, i když to neděláš naschvál…
„Jau! Proč stojíš?“ Přilepila jsem si dlaň na čelo a podívala se výš na něj.
„Jsi doma, neb chceš, abych šel s tebou až ke dveřím?“ jeho rty se zkroutily do úšklebku.
„Ne to je dobrý! To zvládnu.“ Ale i když jsme to řekla, tak se jen usmál a šel přes chodníček přímo ke dveřím. Kde se, ale zarazil a udělal několik kroků zpátky.
„Říkala jsem, že to dělat nem_.“ Nedořekla jsem to, protože jsem si všimla Jima, jak sedí na houpacím křesle v rohu na terase. Trochu jsem sebou škubla a vrátila se kousek víc k Chanyeolovi.
„Bože Jime!!!“ Chvíli jsem si mislela, že nám někdo cizí sedí na terase, tak mi po zádech přeběhl práz.
„Čekal jsem tě na zastávce, ale nedojela jsi, to kvůli němu?“ Poukázal hlavou na Channyho.
„Ujel mi autobus, tak jsem se rozhodla jít pěšky, protože nic nejelo a co se týče jeho, náhodou jsem ho potkala. Je to spolužák a má stejnou cestu, tak jsem se k němu přiškvařila, abych nešla sama, že jo?“ Drbla jsem do Channyho. Usmála jsem se a zamrkala dvakrát výrazně očima, ale Jim nevypadal, že by mi to moc věřil. Jen jsem nechtěla mít přednášku a další řeči o tom, jak chodím po večerech sama venku a co všechno by se mi mohlo stát. Samozřejmě že to vím, ale nemůžu se vyhýbat všemu jen kvůli tomuhle. To by nikdo nemohlo nikam jít, aby se mu nic nestalo… No ale i tak jsem cítila, že je Jim naštvaný.
„Hodláš tady sát až do rána?!“ Řekl klidným, ale ne moc příjemným hlasem směrem na osobu stojící za mnou.
„Právě jsem se chystal odejít. Tak zatím Holly.“ Část určenou Jimovi řekl stejně znechuceně jako on a část určenou mě řekla, jako když vidíte malé batole se usmívat. Prostě sto a jedna.
„Jojo.“ Otočila jsem se na něj, když scházel schody a ještě ho stihla chytit za ruku. „A děkuju!“
Pořád cítím ten jeho udivený výraz a ten úsměv, který udělal, když jsem mu poděkovala. Vyběhla jsem schody a šla rovnou do koupelny. Po pořádné sprše jsem si zalezla do postele a pokoušela se usnout. No nemohla jsem. Za prvé: Ani to po dnešku nešlo a už jen to, že mám pořád jeho mikinu mě celkem zneklidňuje. Určitě jí bude chtít zpátky, takže z toho vyplývá?
Jo! Jim... Když jsme se konečně doslali dovnitř domu, tak spustil něco v tom smyslu, jestli jsem se zbláznila.
„Holly jsi normální chodit po venku s takovým klukem?“
„Děláš, jako kdybys ho znal.“ Rejpla jsem si do něj, když jsme si vyzouvala boty.
„Nedělám si srandu, není mi sympatický.“
„To ti není žádný kluk v mé blízkosti.“ Koukla jsem na něj.
„Holly? Ty kolem sebe nemáš kluky.“ Ušklíbnul se a šel do kuchyně.
„Tak to bylo škaredý!“ Zakřičela jsem na něj, ale smála jsem se. Musím uznat, že to se mu povedlo. No nic šla jsem do pokoje pro věci a do sprchy….
* * * *
"Vstávej!" byla jsem ještě v polospánku. Pomalu jsem se otočila na druhou stranu a zakryla se peřinou až po hlavu. Máma obešla postel a odkryla mě do půlky těla.
„Ještě mi nezvonil budík, tak proč mě budíš tak brzo?“
„Brzo? Zaspala jsi moje drahá!“ Máma se zasmála.
„Co?“ Vysunula jsem ruku z pod peřiny a nahmatala telefon.
"Jestli přijdeš pozdě tak si mě nepřej!" myslela to ze srandy, ale byla by doopravdy naštvaná. Pak jako kdyby mi to došlo. Vyskočila jsem na nohy a utíkala do koupelny. Při cestě tam jsem dala mámě pusu na tvář. Usmála se a šla dolů.
Byla jsem nachystaná se vším všudy za deset minut a šla do kuchyně. Máma už měla vše nachystané, ale já nestíhala, takže jsem chytla nějakou buchtu a strčila ji do pusy. Pak rovnou so školy. Jenomže jsem před domem hodila tak strašnou hubu, myslela jsem, že jsem si zlomila snad všechny kosti v těle plus raději nebudu mluvit o mé sedřené tváři. Dnes bude zajímavý den, ale naneštěstí můj akrobatický výkon nikdo neviděl, pokud nepočítám tu kočku na stromě. Musí si myslet, že jsem fakt debil. Ale vážně, buďme rádi, že to viděla jen kočka.
Ve škole jsem se snažila svojí trofej schovat pod vlasy, ale holky si toho pochopitelně hned všimly.
„Aaaa tady někdo zas neuměl chodit.“ Nora se snažila zadržet smích, ale Nensy se s tím nepárala. Vybuchla na celý kolo, když jsem jí to ukázala.
„Vážně neumíš chodit.“
„Umím, zas tak často se mi to nestává, jen jsem pospíchala a zakopla.“ Bránila jsem se, ale je pravda, že jsem na držkopády ta pravá. Za chvíli se ozvalo zvonění na hodinu a všichni se pomalu a nechtěně posadili a odebrali na svá místa. Dveře od učebny se rozrazily, až se všichni lekly a už se chystali postavit, ale byl to jen Max. Třídou se ozvalo zabručení nebo jak to popsat a zase se dali do povyku. Zanedlouho vešel do třídy učitel. Pozdravil a posadil se.
„Pro začátek bych vám chtěl říct, že se blíží sportovní den, tak vám k tomu řeknu nějaké informace a budu po vás potřebovat, abyste dali dohromady tým. Bude se soutěžit v několika sportech a pak tu bude i zápas ve fotbale.“
„Budou v zápase hrát i holky?“ ozvalo se ze třídy.
„Bohužel je to vyloženě jen pro kluky.“
„Proč by holky taky nemohly hrát?“
„To se mě neptejte, tak nám to řekl ředitel a ani nám neřekl proč. Bohužel.“
„Fakt skvělý!“
„Takže první v čem budete soutěžit s ostatními studenty, bude běh na 100m. Pak bude Florbal, Beisbol, Freestyle 2x100m pro kluky a 1x100m pro holky. Jo zapomněl jsem na běh přes překážky na 100m. Tohle jsou ty hlavní, pak už jsem jen oddechové jako Vybíjená nebo Volejbal. Pak samozřejmě zápas ve fotbale. Dám na nástěnku papíry a rozhodněte se jako třída koho vyberete na určitý sport.“ Hned mi bylo jasný, kam dají mě. Koukla jsem na holky a moc s toho nadšený nebyly, ale znám je, takže vím, že i když nejsou teď nadšené, tak si to pak užívají.
Zase se rozletěly dveře. Chanyeol. Podíval se po třídě, pak na učitele a zavřel za sebou. Mířil si to rovnou do své lavice.
„Omlouvám se za pozdní příchod, rodinné důvody.“ Pronesl a svalil se na židli.
„Vždyť on, ale nemá rodinu, ne?“ Zaslechla jsem šepotání několika spolužáků a zbystřila jsem.
„Vymysli si lepší výmluvu. Tohle je dost chabý. Všichni víme, že nemáš žádnou rodinu.“ Třídní grázl Derek se musel ozvat, že on nemůže být někdy ticho a ještě se směje jak debil.
„To že nemám rodinu, neznamená, že nemám právo se omluvit kvůli rodinným důvodům, nemyslíš Dereku?“ Channy se jen usmál a věnoval se svým věcem. Derekovi sklaplo a zavrtěl se na místě. Byl naštvaný, ale neměl co říct.
Ale zpátky k Channymu,
on jako vážně nemá žádnou rodinu? …
■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■Mianhaeyo 😭😭😭 ... vůbec nestíhám... vím že mám "menší" skluz, ale budu se snažit psát další kapitoly co nejdříve 😊🤗
.
.
Ale moc děkuji za podporu a tak vůbec, že to čtete 😙😍
.
.
Jo nevím co s tím je, ale nějak mi to tady blbne, takže nevím, jestli to vidíte tak, jako já (některá slova se ukazuji 2x, text je přehozený nebo až na konci stránky atd...) nebo bez problémů.☹☹😭
