Zase jsem ve škole zůstala o něco déle, takže mi je jasné koho uvidím. Stála jsem ještě u brány školy s kamarádkami, domlouvaly jsme se na další den. Je pátek, tak chceme jít do města a něco si koupit. Proto jsem se také zas o něco ošidila o čas na návrat domů, takže budu muset utíkat celou cestu. Ještě jsem na holky zamávala a pomalu se rozběhla. I když je park celkem strašidelný, cítím se zde uvolněně a to díky tomu, že tu nikdo není... no skoro. Už když jsem skoro vybíhala, tak jsem se koukla na hodiny. Ani ne za 10 minu mám být doma a mám to ještě kus! Zrychlila jsem a nevědomky proběhla kolem místa, kde stává ten kluk. O kousek dál jsem zastavila a vrátila se zpět. Někdy se taková situace stane, kdy musím běžet domů a nevěnuju mu moc pozornosti, ale něco mi nehrálo. Rozhlídla jsem se okolo, ale on nikde. Najednou tam nestál a to vážně ne. Ani jsem necítila jeho přítomnost. Stála jsem tam ještě dalších 5 minut a pak se pomalu vydala dom. Hlavou se mi honilo tolik zmatených myšlenek. Když jsem došla domů, šla jsem rovnou do pokoje. Naneštěstí nikdo nebyl doma a tak jsem nedostala za to, že jsem přišla domů pozdě. Stejně by mi to bylo jedno. Nemohly se mi urovnat myšlenky.
„Takže nakonec si mě taky opustil, co?“ Řekla jsem si na hlas pro sebe a schoulená na posteli usnula.
Ráno jsem se probudila o hodinu dřív než bych měla, tak jsem se rychle odebrala do koupelny. Chtěla jsem si zchladit hlavu, a tak jsem si vlezla do vlažné sprchy. Nakonec jsem to vzdala a pustila si na sebe teplou vodu. Jsem vážně blbá jak sem si na sebe mohla pustit ledovou vodu? No alespoň jsem myslela chvíli na něco jiného. Po příjemné sprše jsem si našla oblečení vhodné na dnešek. Bílé triko a černé kalhoty s tmavě šedým tlustým pruhem na stehně. Jsou moje nejoblíbenější. Nakonec jsem našla i svojí mikinu a šla do kuchyně. Nikdo ještě nebyl v kuchyni, tak jsem nachystala snídani já. Čas rychle utekl a mě to akorát vyšlo. Nasnídala jsem se a vyrazila k Nensy. Máme tam sraz a pak jdeme pěkně nakupovat. Nejraději bych holkám řekla o všem a popovídala si s nimi o tom klukovi, který včera zmizel a mě tak nějak chybí jeho přítomnost. Přeci jen jsem si na něj za ty roky zvykla. K Nensy to mám skoro hodinu. Bydlí na druhé straně od školy a Nora hned kousek od ní. Takže budou muset počkat, pokud si nepohnu, ale mám v plánu jít parkem. Třeba ho potkám dnes, když se neobjevil včera. Vyrazila jsem a cestou se pořád dívala kolem sebe. Třeba jen změnil místo. To jsem si celou dobu nalhávala, ale cítila jsem se díky tomu o moc lépe. Nechtěla jsem si přiznat, že vážně zmizel a nechal mě tu. Už jsem byla před parkem tudíž u toho místa. Nikdo nikde. Jak jinak. I když jsem to čekala, bylo to uvnitř mě a já tajně doufala, že to tak nebude. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem na ten pozemek nestoupla třeba jen špičkou boty. Nevím, co mě tak popadlo, ale já se rozešla na to místo, kde stával. Nic jsem necítila, neviděla ani neslyšela. Jako kdyby všechno utichlo. Ani vítr. Prostě nic. Bylo to divné, ale já pokračovala na jeho obvyklé místo. Najednou jsem stála, tak kde on. Bylo tu jasně vyšlapané místečko. Přikrčila jsem se a dotkla se jej rukou. Jako kdyby mi to mělo něco říct, ale neřeklo. Zase jsem se narovnala a pomalu pokračovala do parku. Cestou jsem se několikrát otočila a doufala, že se odněkud vynoří, ale jak jsem si myslela. Nic takového se nestalo.
Došla jsem k Nensy domu a zazvonila. Hned byla u dveří i s Norou.
„Kde si byla celou dobu?“ Smála se Nensy a obě mě objaly.
„Omlouvám se, trochu jsem se zdržela na jednom místě.“
●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●
