Přemýšlela jsem nad tím, ale Chanyeol to být nemohl, protože když byl u mě, tak bouchly dveře od knihovny a ty jsou na druhé straně místnosti....
.
.
Uběhl týden a abych pravdu řekla, moc se toho nestalo. Teda pokud nepočítáme to, že jsem se málem zabila na schodišti ve škole, nebo to, jak jsme měli pracovní činnosti. Každý měl nějakou práci a já jsem pracovala z hráběmi. Vím, že jsem si měla dávat pozor, jakou stranu je položím na zem, ale i tak jsem to neudělala a při otočce jsem dostala ránu přesně mezi oči. Stalo se ještě pár trapných i bolestivých případů, ale kdybych něco neprovedla, tak bych to nebyla já.
V pátek jsem se vracela domů z města. Po škole jsme si zašli na nákupy a pak do kavárny. Miluju kávu, ale ne silnou, mám buňky spíše na sladké. Po náročném dnu ve městě jsme se rozloučili a mířili domů. Došla jsem na autobusovou zastávku zrovna, když mi můj autobus odjel přímo před očima...
„Fakt super!“ řekla jsem nahlas, ale nevadilo mi to, protože tu stejně nikdo nebyl. Vytáhla jsem mobil a snažila se zjistit, jestli mi něco jede. Při mé smůle mi první autobus jede až na hodinu a půl, vlak to samé a to zrovna dnes, když mám po dlouhé době dovoleno být dlouho venku. Rozhodla jsem se jít domů pěšky. Jojooo, vím, které inteligentní stvoření by šlo v tuto dobu pěšky domů z města, ale já nemám nepohodlné boty a ani netáhnu moc věcí, plus mám ráda, když se můžu sama projít. Přitom domů je to tak hodinka, když půjdu rychleji tak to stíhám i za půl hodiny. Často jsem z města chodila pěšky, ale je pravda, že jen někdy za tmy….
Nemůžu přestat utíkat. Jsem si jistá, že jde po mě. Proč by jinak šel celou cestu za mnou a pak se rozběhl, když jsem začala utíkat já? Nekřičela jsem, jen utíkala. Síly jsem pořád měla dost, ale jeho nohám moc daleko neuteču. Ani nevím, jak přesně vypadá jeho postava, ale vím, že je vysoký a není to žádný povaleč. Sprintovala jsem, jak jen to šlo a pořád dýchala. Snažila jsem se udržovat tlukot srdce v normálu, ale nešlo to moc dobře. Taky jak bych mohla? Utíkám a k tomu mě někdo honí. Pokračovala jsem a v dálce už nesvítily lampy. Zahnula jsem do uličky, ve které se pořád svítilo, za rohem jsem se otočila za sebe, abych se podívala, jak daleko ode mě je. Jenomže jsem už nikoho neviděla, ale nezastavovala jsem. Běžela jsem a pořád se dívala za sebe. Nemohla se mi to přece zdát. Jsem si jistá, že za mnou někdo utíkal. Asi za čtvrtou lampou jsem zpomalila a po chvílích se dívala dozadu. Pořád nikdo nikde a tak jsem se pomalu začala uklidňovat. Za pár minut jsem šla normálním krokem, ale zůstávala jsem ve střehu. Ulice bude skoro končit a pak se vydám na hlavní silnic. Tak jsem to měla v plánu, ale nedošlo mi, že by se mohlo stát něco jiného. Chystala jsem se pomalu vejít do další uličky, kterou se dostanu na hlavní silnic, když jsem se dívala na obě strany, abych se ujistila, že tam nikdo není. Ještě jednou jsem se podívala za sebe a pak se rozešla pomalu kupředu. Do něčeho jsem narazila a podívala se rychle před sebe. Černé? Látka? Tělo?! Nadechla jsem se a rudce se otočila zpátky do uličky. Rozběhla jsem se, ale dlouho mi to nevydrželo. Ani se nehnul z místa a chytil mě za rameno. Stáhl mě zpátky k němu a já zády narazila do jeho hrudi. Sklonila jsem troch hlavu a stáhla lokty k sobě. Cítila jsem v zádech tlukot jeho srdce. Bylo rychleji než by mělo, ale pomalu se uklidňovalo.
"Pusť mě!" řekla jsem to potichu, ale tak aby to slyšel.
Při mém překvapení jsem měla hlas až moc klidný, škubla jsem sebou.
Povolil stisk, ale jen tak abych tam neměla modřinu.
Přestala jsem se bránit a vzpírat se mu, stejně to nemělo nějaké účinky. Jeho stisk o něco zase povolil.
"Nechci ti ublížit." konečně promluvil. Udivilo mě, jak dokonale příjemný hlas má, ale nějak mi byl povědomí, až moc známí, ale nedokážu ho k nikomu přiřadit.
"A proto mě tu celou dobu honíš a pak mě tu držíš bez jediného vysvětlení!?" trochu jsem natočila hlavu doleva, abych viděla alespoň kousek jeho ramene.
"Jsi v nebezpečí." zašeptal mi to do ucha. "Neříkej! Co mi chceš?!" škubla jsem rukou a vyprostila se z jeho sevření.
Myslela jsem si, že po mě hned chňapne, ale kupodivu ne. Ani já se nahnula. Pak jsem si uvědomila, že jsem se otočila čelem k němu. Co to dělám? Neměla bych brát nohy na ramena?
"Já ti neublížím! Trochu mi věř." zasmála jsem se, ale on mluvil vážně.
"Mám věřit někomu, kdo mě sleduje celou cestu až sem, pak za mnou běží a chytí mě a taky tě vůbec neznám? Jo máš pravdu, měla bych ti věřit!" řekla jsem to ironickým hlasem a podívala se bokem.
„Utíkal jsem za tebou z určitého důvodu, a jak jako neznámě?" jemně mi přejel rukou po rameni.
Trochu jsem ucukla, i když jsem měla v plánu uhnout úplně. Nechápala jsem se. Po zádech mi přejel mráz a já se otřásla. Ruce jsem si zkřížila na prsou a pořád se dívala bokem. Ten kluk udělal pár rychlých pohybu a já čekala, že mě uhodí nebo něco. Místo toho pře ze mně přehodil jeho mikinu. Podívala jsem se na jeho ruce, které mi jí rovnaly na ramenou a pak na jeho obličej…
Asi se mi zastavilo srdce! Jak jsem ho nemohla poznat, když mluvil nebo podle jeho těla? Asi jsem byla ve velkém šoku, i když teď jsem ve větším!
„Chanyeol, ty?!“ zakoktala jsem a hleděla na něj s otevřenou pusou.
„Hmm?“ podíval se mi do očí.
Nedokázala jsem vyčíst, co si myslí nebo něco podobného. Měl na sobě jen šedé tričko a pod ním se mu jasně rýsovaly svaly.
"Doprovodím tě dom." řekl.
"Cože? Ne! Mám to kousek, zvládnu to sama!" musela jsem se smát, ale jen uvnitř.
„Půjdu s tebou.“
"Proč? Já se tě o to neprosila a zatím z tebe dostávám jen infarkt.
"Omlouvám se." znělo to až moc přesvědčivě
"Tak já jdu. Ahoj v pondělí." nejistě mi to vyklouzlo z pusy
"Jdu s tebou a vím, kde bydlíš tak neříkej, že to je tady kousek." rozešel se pomalu kupředu.
"Jak to víš?!"
"Jdeš nebo ne?"
"Nikam s tebou nejdu!"
"Fajn, půjdu já s tebou."
"Ani tak ne. Di pryč!"
"Nepůjdu, dokud nebudu vědět, že jsi došla v bezpečí domů."
"Kdyby si mě nehonil tak už bych byla doma!" vyjekla jsem na něj.
"To jsem nebyl já, chápeš to!?" Vrátil se, stál přímo u mě.
Mezi námi byl jen kousíček prostoru a on prudce oddechoval.
"Cože?"
"Ten kdo tě honil, jsem nebyl já. Proto teď půjdu s tebou, ať se ti to líbí nebo ne!" chytil mě za ruku, tentokrát už jemně a táhl mě.
"Kdo to teda byl?" zašeptala jsem.
Dál jsme šli bez slova... neodpověděl.
■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■■
*I'm soooooo sorrrrryyyy !! Moc nestíhám psát pokračování kvůli zkouškám -_- 😵😱
.........moje hlava to nedává 😂😂 ale něco jsem zkomolila, tak doufám, že se to bude dát číst ;) 😊😆
