HATE

Co chce?

Pohled Káji
"Karolínko, vstávej! Je půl osmé!" probudil mě mámi řev. Kouknu se na hodiny a je opravdu půl osmé ráno. "Já zaspala!" zařvala jsem přes celej pokoj. Ze skříně jsem vyhrabala černé kalhoty s bílým tričkem a k tomu cardigen. Rychle jsem se namalovala a bežím dolů do kuchyně. Naházím učebnice a sešity do batohu a kouknu na hodiny, je 8:50. "Doprdele" řeknu si. Všimnu si  několika nepřijatých hovorů a zpráv od Ami. Nakonec jela autobusem sama.
Přiběhla jsem na zastávku a akorát mi jel bus. Nastoupila jsem a sedla si k oknu. Zastávku potom si ke mně přisedl nějaký bezdomovec. Pěkně páchnul. Po dlouhé čtvrt hodinové cestě jsem byla konečně u školy.
Rychle jsem běžela do skříňek si uklidit věci. Mamé teď matiku. Jdu tedy pomaleji. Když otevřu dveře od třídy, všichni se na mě podívají vražedným pohledem. "Dobrý den, já jsem byla u zubaře." vymluvila jsem se před učitelem. "Dobře, sedni si." odpoví mi.
O přestávce byl konán výslech od holek, proč jsem přišla pozdě. "Prostě jsem jen zaspala." odpovím vidím, jak se ke mně blíží Jetka. "Ahoj" pozdraví mě a holky se nechápavím pohledem otočí čelem ke mně. "Hele já si musím dojít na záchod" řekla Adél. "Já půjdu s tebu:" řekla Nika. Ami nic neřekla a odběhla k Stef. "Tak jak to probíhá s Šimonem?" dodá a šťouchne mě loktem. "Eeeh........s Šímou? Noo nic zajímavého" vydám ze sebe. "Jakto?" zeptala se dál. "No jsme trochu pohádaný." řeknu. "Tak to mi je líto" řekla Jetka. "Hele Jet........chci říct Alžbět, proč tě to vůbec zajímá? Vždyť kvůli tobě se hádáme a ty to všechno moc dobře víš. Teď ze sebe děláš jaká si dobrá kámoška, ale to na mě zkoušet nemusíš. Já tě narozdíl od ostatních znám devět let." vyhrkla jsem na ni a ona se zvedla a odešla.

Na obědě jsem spokojeně seděla s holkama, když v tom si přisedl Marek. Nechápavě jsme se na sebe podívaly. "Hele Ami, nechtěla by jsi někam jít po škole?" zeptal se Marek Ami. "Eeeeh....proč ne?" řekla. "Fajn, počkám na tebe před školou." dodal a sedl si ke klukům. "Tady má někdo randeee!!!" řekli jsme téměř sborově. Ami se jen začervenala.

Pohled Ami
Vyšla jsem před školu a tam už čekal Marek opřenej o zábradlí. "Tak kam zajdem?" zeptala jsem se. "No, myslel jsem, jestli by jsi nechtěla na motokáry..." řekl. "Tak fajn" řekla jsem a usmála se. "Jak je to daleko?" dodala jsem. "Dvacet  minut autobusem." odpověděl. "Fajn, tak jdem?" řekla jsem, Marek jen kývnul a mířili jsme na zastávku.
Autobus přijel po pěti minutách a protože byl skoro prázdný, šli jsme si sednout. "Hele, já zapomněla, že nemám s sebou peníze." řekla jsem. "Já tě zvu prosimtě." odpověděl a usmál se. Začala jsem se stašně červenat. "Jinak by jsi byla smutná, že jsis to musela platit a ještě si prohrála závod." dodal a zakřenil se. "No to teda nevim, já jsem pokaždý vyhrála." řekla jsem pohrdavě. "To možná jo, ale ještě jsi nezávodila s mistrem." řekl a ukázal na sebe. Zbytek cesty jsme se hádali, kdo e lepší. Pak jsme usoudili, že se to stejně dozvíme a tak jsme tho nechali.
Když jsme vystoupili, vzal mě za ruku. Cítila jsem jak rudnu, ale s ním to nic nedělalo.
Už jsme dostali motokáry a šlijsme závodit. Zezačátku jsme se rozjížděli a mně to moc nešlo. "Ále, neříkal náhodou někdo, že je nepřekonatelný?" řekl Marek a začal se smát. "Jen počkej!" řekla jsem a dupla na to. Předjela jsem ho během pěti sekund a nakonec závod vyhrála. "Kdo je tady šnek teď?" škádlila jsem ho. "Já nebyl připravenej." vymlouval se. "To tě neomlouvá" odpověděla jsem.

Cestou domů jsme se bavili tak různě a drželi se přitom za ruce. Mám ho fakt ráda. Žádný jiný kluk mi tolik nerozumí. "Já už budu muset vystoupit." řekl a tak jse se rozloučili. Já vystupovala hned zastávku potom, takže mi to nevadilo.
Večer jsem všechno napsala holkám do skupiny.