Haruman

5.

Probudil jsem se s velkými bolesti žaludku. Hned co jsem včera přišel domu, jsem šel spát. Kdybych dneska nemusel, opravdu do školy nepůjdu. Bojím se. Bojím se jeho. Nevím, co to včera mělo znamenat, ale vím jedno, už tohle nechci nikdy zažít.

Byl čas, abych už pomalu šel do školy, ale já stále ležel v posteli. Zachumlaný v dece a se sluchátky v uších. Najednou jsem uslyšel kroky a kolem mě se ochladilo. Teta mi stáhla deku a shodila  mě z postele na zem. „Neměl bys jít náhodou do školy? Já se o tebe starám a jediné co chci je, abys chodil do školy, pak si našel práci a konečně vypadnul. Je to tak těžké pochopit?" vzala mě za ruku a postavila mě. „Teto, prosím. Já tam dnes nechci. Jenom dnes." teta si zkřížila ruce na hrudi. „Když nemusíš chodit do školy, já se o tebe starat taky nemusím. Padej ode mě. Půjdeš do školy a konec. Jestli ne, domu se už ani nevracej." dala mi pohlavek a odešla.

Nemyslím si, že je na mě hnusná. Můžu za to já. Měl bych být vděčný, že se o mě tak stará. Zakroutil jsem hlavou a zkousl si ret. Ze skříně jsem vytáhl nějaké oblečení. Rychle jsem se do něho nasoukal, vzal tašku a vyběhl z baráku.

Do třídy jsem přišel o pár minut později. Naštěstí tu nebyl ani učitel, a já nedostanu vynadáno, kde jsem byl. Kouknu se na místo, kde sedím a stal jsem se asi nejšťastnějším na světě. Jonghyun tu nebyl a já si tak mohl v klidu sednout na svoje místo. „Kam jsi včera zmizel?" trošku jsem zapřemýšlel a podrbal se na hlavě. „Udělalo se mi trochu špatně, tak jsem šel domů." co jiného bych měl asi tak říct? „Měls tu být," začal Minhyun „včera to byla vážně legrace. Prý se Hoseok nasral a zmlátil Jonghyuna. On vlastně odešel stejně jako ty. Neslyšel jsi o tom něco víc? Nebo neviděl?" zeptal se.

 Hoseok? To byl můj zachránce Hoseok? Kouknu směrem, kde seděl a všimnu si, že na nás kouká. Trochu zrudnu a otočím se zpět na Minhyuna. Zatřesu hlavou, že jsem nic neslyšel. „Je hodně pomlácený, i když to Jonghyun nejspíš taky. Přjde za pár hodin si to s ním vyřídit. Ale prý si musí prověřit ještě nějakou osobu, aby to vše vzal najednou. Samozřejmě, jako praví kamarádi mu pomůžeme a zmlátíme Hoseoka že?" Zeptal se s jiskřičkami v očích. Jak se na to může ptát s takovým tónem hlasu? Jako kdyby se těšil na nějaký narozeninový dárek. A prověřit nějakou osobu? Nasucho jsem polkl a souhlasně pokýval hlavou.

**

Bylo už skoro konec dne a já se začal radovat. Třeba nakonec Jonghyun nepřijde a Hoseok vyvázne v pohodě. Když jsem si ale toto začal myslet, a byl jsem opravdu od srdce šťastný, přišel ke mně Minhyun a radostně mě objal. „Hah, už je to Jonghyun. Jsou tam i nějací další kluci a jenom čekají na nás, až tam přijdeme. „Pojď, Pojď." Utíkal ven a já běžel za ním.

Opravdu. Venku stál Jonghyun který se koukal, jak jiní kluci mlátí Hoseoka. Tedy, Hoseok ležel na zemi a oni do něho kopali. On se nad tím jen smál. A mě se chtělo brečet. Jonghyun si mě hned všimnul a přišel ke mně. Vzal mě za vlasy a dotáhl mě k Hoseokovi. „Kopni si do něho taky." Řekl a víc mě zatahal za vlasy. Bolelo to. „Nekopneš co? Protože si stejná buzna jako on že?" Přimáčkl mě ke tvrdé zdi. Hrábnul si do kapsy, ze které následně vytáhl fotku. V mých očích se hned objevily slzy a já ztuhl. Jonghyun hodil fotku na zem a dupnul na ní. Pak se na mě znovu podíval, usmál se a dal mi ránu do břicha. Další. Další a další. Nevím kolik u mě bylo lidí, ale já dostával častější rány do břicha a do hlavy. Pak si pamatuji, jak jsem spadnul na zem.

**

Ucítil jsem teplo. K teplu jsem se víc přitulil. Jsem mrtvý? Ne. Stále cítím hroznou bolest. Jako kdyby mě někdo položil do postele. Velká ruka mě pohladí po tváři a pak mi tam dá malou pusu. Tohle znám. V jednu chvíli ten nejlepší a nejhorší pocit. Ale já se teď cítím šťastně. Znovu mě velká ruka pohladila po vlasech.

„Yoongi."

Už pátý díl. Doufám, že se vám líbila a pořád vás to baví xD. Jako vždy, děkuji za vaše přečtení a vote. Potěší mě jakýkoliv názor na mojí povídku, takže moc a moc děkuji :3