Haruman

7.

Jimin – 7 let

Odmalička byl můj nejlepší kamarád Kookie. I když byl mladší jak já, hodně jsme si rozuměli. Každý den jsme si spolu hráli v parku. Vždy jen spolu. Chtělo si s námi hrát více dětí, ale my je vždy poslali pryč. Já měl jeho a on měl mě. To nám ke štěstí úplně stačilo.

Vždy jsme spolu seděli na té nejvyšší prolézačce. Ostatní děti věděli, že se sem nemůžou ani přiblížit, protože to bylo moje a jeho místečko. Vždy, když se sem někdo opovážil vstoupit, vyhnali jsme ho takovým způsobem, že jsme ho znovu neviděli. Pár děti z nás mělo strach a respekt proto si raději drželi velký odstup on naší věžičky. Ostatní rodičové nám říkali, že jsme nevychovanci a ať taky pustíme jejich děti si hrát. Ale my vždy ošklivě odpálkovali ty hnusný a starý lidi

Ale jednoho dne, nepamatuji si přesně kdy to bylo, seděl na naší věžičce nějaký kluk. „Hej, vypadni. Tohle je moje místo." Řekl jsem a chytl ho za ruku a snažil se ho odtáhnout. Ale on dál seděl a ani se nehnul. „Koupil sis to? Nemyslím si. Tak buď ticho." Řekl mi odrzle a v tu chvíli přišel i Kookie a taky na něho spustil, že má vypadnout. Kluk vstal a koukal se na mě a po chvilce promluvil. „Dáme si kámen, nůžky, papír. A kdo vyhraje, bude tady moct zůstat." Řekl a já okamžitě souhlasil.

Nevím proč, když jsem vždy v téhle hře prohrál. A ani dneska tomu nebylo jinak. Díky jedné hře jsem ztratil svoje místo. Kluk se na mě vítězně usmál a zpět si sednul tam, kde seděl. Vzal jsem Kooka za ruku a odtáhl jsem ho pryč. Celý den jsem si pak stěžoval a Kookie mě uklidňoval.

Hned po tom, jsem byl nemocný a musel jsem být dva týdny doma. Když jsem se po tak dlouhé chvíli vrátil na hřiště, uviděl jsem Kookieho jak sedí vedle toho kluka na lavičce a spolu se bezstarostně povídali. Rychle jsem k nim běžel a strčil do toho kluka. Kluk spadl z lavičky a Kookie se na mě vyděšen podíval. „Hyung, co to děláš. Nech ho být." Pomohl klukovy vstát. Kluk se opatrně oprášil a znechuceně se na mě podíval. Pak se rozhlídl a mířil, kdysi k naší, věži. „Ukradl nám to. Proč se s ním kamarádíš?" Zeptal jsem se ho. Kookie měl naštvaný výraz. Nevím, co jsem udělal. Kluk na něho z dálky zařval a Jungkook se k němu rozběhl.

Ne jen, že mi ukradl mojí prolézačku, teď mi ukradl i mého nejlepšího kamaráda. Naštvaně jsem si sednul na zem vedle lavičky a rozbrečel jsem se. Proč mi ukradl mého jediného kamaráda? Nemám toho kluka rád.

Po chvíli ke mně přišel Kookie s omluvným výrazem. „Promiň Hyung. Nebreč prosím. Ten kluk je hodný a chce tě poznat. Tak pojď." Chytil mě za ruku a táhl k němu. Vylezl jsem na prolézačku a snažil si sednout co nejdál od toho kluka. Kluk se na mě zadíval a po chvíli ke mně natáhl ruku. „Ahoj, já jsem Yoongi. Kdo jsi ty?" Potřásl jsem mu rukou. „Jimin." Řekl jsem potichu. „ Yoongi Hyung, Jimin je hodný. Musíš na něho být taky hodný." Usmál se Kookie. Proč mu říká Hyung? Kdy se s ním tak sblížil? Tvrdil mi, že jsem jeho jediný hyung. Trochu jsem posmutněl a Yoongi mi rozcuchal vlasy. „Vypadáš, že si mladší jak já, tak mi taky říkej Hyung." Usmál se na mě a následně mě objal.

Děti se seznamují poněkuď zvláštně a přesně tak jsem si i seznámil s Yoongim. S osobou do které jsem byl hluboce zamilovaný a kterou jsem pak nakonec zabil. Proč on? Od začátku na mě byl hodný a taky se o mě staral. Postupně jsem ho měl rád víc a víc až se dostal na stejné oblasti jako Kookie. Všichni tři, jsme byli nejlepší kamarádi. Jako děti jsme byli pořád spolu a to se nezměnilo, ani když jsme trochu zestárli. Pořád jsme byli spolu a já byl opravdu šťastný. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl mít rád někoho stejně jako Kookieho. Ale Yoongi byl zlatý, dokonalý a prostě všechno. Jeho osobnost byla neuvěřitelná. Byl chytrý a miloval sporty, byla s ním legrace a vždy dokázal překvapit. Prostě naše sluníčko. Protože on jako slunce krásný byl.

Jungkook, vše na co sáhl, bylo dokonalé. Vše uměl a nikdy se nic nemusel učit, protože mu všechno šlo, aniž mi hnul prstem a Yoongi, jak už jsem řekl, dokonalé sluníčko. Krásný, roztomilý a taky ve všem šikovný. A já? Hnusný kluk, bez kousku talentu. Nic mi nešlo. Nikdy jsem v ničem nebyl výborný. A to mě štvalo. Protože ať jsem si to chtěl připustit nebo ne, zamiloval jsem se do Yoongiho. Jeho úsměv mi zrychloval srdce. Ale jak by on chtěl nějakou bezvýznamnou nulu, jako jsem já? Sám sebe nemám rád a těžko by mě mohl někdo jiný milovat. Ke všemu on. Hodně krát jsem mu chtěl říct, že ho miluji, ale nezvládl jsem to. Bál jsem se. Všechno by skončilo jinak, kdyby se do toho nezapletl Kookie, který svůj nos pořád strkla tam, kam nemá.

Doufám, že se vám díl líbil :3 Děkuji moc za všechny komentáře a vote :3

Momentálně nemám moc co číst. Takže jestli znáte nějakou dokonalou, kpop(boy x boy) a hlavně dokončenou povídku, tak mi ji prosím pošlete Xd Děkuji moc xD