Haruman

13.

Taehyung

Stál jsem několik metrů od basketbalového koše a ze země sebral míč, který jsem úspěšně hodil. Trochu si s ním nadhodím, vyskočím a míč zase spadne do koše. Dnes jsem si dal za cíl 40 košů a udělal jsem jich 50, takže jsem spokojený. Vždy, když mám špatnou náladu, nebo potřebuji nad něčím přemýšlet, jediné místo kam jdu je právě toto hřiště. Nevím, z jakého důvodu jsem šel dnes, ale pomohlo mi to. Hodil jsem ještě pár košů a pak se ozval zvuk mého vyzvánění, který se  rozezněl snad po celém městě. Měl bych se vyzvánění brzo změnit. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a zvedl hovor.

H: „Zatraceně Taehyung! Kde vězíš?

T: „Nezvyšuj na mě hlas Hoseoku! Však už jdu."

H: „Nebuď drzej mladej. Večeře je hotová tak okamžitě sem naval svojí prdel."

T: „Šmarjá. Však tam jsou dva hosty, které nikdo nezval, dej jim najíst a neřvi po mě."

H: „Tae.- Ať nechodí, budu mít celý pokoj pro sebe a nebudu se s ním muset mačkat v jedné posteli. Je to docela uchylné."

Uslyšel jsem otravný hlas našeho nejmladšího společníka. Když Jungkookie tolik nechce, abych přišel, měl bych sebou pohnout a být tam co nejdřív že?

Ukončil jsem hovor a mobil jsem vrátil zpátky do kapsy. Rychle jsem si sbalil věci a odešel ze sportovní haly. Naproti, se nacházel Jiminův bývalý dům. Najednou se dveře otevřely a z nich vypadl nějaký kluk. Viděl jsem i Jiminovu tetu jak po něm něco řve, ale nemohl jsem nic slyšet. Teta zabouchla dveře a chlapec se postavil. Oprášil se a koukal všude kolem sebe. Nakonec se podíval na mě a přiběhl za mnou.

„Ahoj. Neznáš je?" Chlapcovi tekly z očích slzy a jeho hlas se třepal. Vytáhl dvě fotky. Na jedné byl Jimin a na druhé Jungkookie. Chvíli jsem na to zaraženě koukal a nevěděl co říct. Co je to za kluka? Mám říct, že je znám nebo ne? Co když, je to nějaký uchyl? Nebo ještě hůř, je to vymahač dluhu a pak seberou Hosekovi dům a je nebudu mít kde bydlet? To se nesmí stát!

Chvilku jsem na fotky koukal a pak se omluvil, že je nezmám. „Aha." Řekl sklesle. „Je to můj bráška." Usmál se a ukázal na Kookovu fotku. „Tak doufám, že ho najdeš." Poplácal jsem ho po zádech a raději rychle odešel. No, co, jestli je to jeho "bráška" tak ho určitě najde. Ke všemu si nebyli moc podobní.

**

Byla tma a zima a já se už modlil, abych byl doma. U našeho baráku jsem uviděl stát nějakého chlapce. Co to dnes všichni proboha mají? Chlapec zazvonil a Jimin otevřel dveře. Snažil jsem se dostat co nejblíž, abych perfektně viděl a slyšel vše, co se děje.

Když Jimin otevřel, vypadal dost nervózně. Udělal nejistý krůček dozadu. „Ach, Jimine. Nečekal jsem, že si tě opravdu vezme Hoseok k sobě. Už tě aspoň pěkně využil?" Usmál se na něho a za vlasy si ho přitáhl k sobě. Cizí kluk mu dal pěstí, ale jelikož ho držel za vlasy, Jimin stále stál a snažil se bránit.

Můj bože. Můj bože. Co mám dělat? Zahrát si na záchranáře a přijít tam jak někdo, uděla Bum Bum Bum a na tři rány ho donutil si lehnout? To bych byl hustý že? Ale co když mě zmlátí on? Já nechci být zmlácený. To je těžká situace. Je to Jimin, nemám ho rád, proč bych ho měl zachraňovat? Ale není lidské někoho zachránit? I když mi Hoseok říká, že nejsem člověk. Bože. Bože. Poškrábal jsem se na hlavě a stále přemýšlel, co mám dělat.

„Nech Jimina na pokoji." Uslyšel jsem zase otravný hlas. Kluk Jimina pustil, ale tentokrát svojí pěst směřoval na JungKooka, který skončil na zemi a chytl se za tvář. To už mi nedalo a rychle jsem se tam rozběhl. Jak jsem si myslel, stačily tři rány a kluk ležel na zemi. Mezitím přišel i Hoseok. „Jonghyun. Co tu děláš?" Zeptal se zmateně a mě a Jungkooka strčil do baráku a zabouchl za námi dveře.

„Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se mladšího, zatímco si držel svojí tvář. „Jasně." Snažil se mluvit v klidu, ale v jeho hlase by každý rozpoznal vzlyky. Nadzvedl jsem Kooka do náruče a odnesl ho do našeho pokoje. Celou cestu mě mlátil do zad a říkal, že to zvládne.

Došli jsme do našeho pokoje a já ho hodil na postel. Došel jsem pro studený obklad a ten mu položil na tvář. „Díky, ale nemusel jsi." Řekl Kookie a zapnul svůj mobil. Na tapetě měl fotku sebe a toho kluka, který ho dnes hledal.

„Kdo to je?" Zeptal jsem se Kooka a on se zamračil. „Můj hyung." Usmál se na mě, ale jeho oči plakaly. Mám mu říct, že jsem ho dneska viděl nebo ne? Takové věci mě ve škole neučili.

„A povíš mi o něm víc?" snažil jsem se o úsměv a opravdu doufal, že mi něco řekne. 

„Proč bych měl?" Protože jsem ho dneska viděl, ale něco mi tu nehraje. Přemýšlel jsem, co mu mám odpovědět. 

„Tak ty mi řekneš o svým bráškovi a já ti řeknu o sobě. A třeba pochopíš, proč jsem tak divní, jak všichni říkají." Co to dělám? Nesnáším mluvení o tomto. Vždy mě to akorát dožene k slzám. A stejně, koho by to zajímalo. 

Kookie položil svojí ruku na tu mojí. „Vypadáš, že tě to hodně trápí. Dobře, řekni mi o sobě a já ti povím o svým hyungovi. Můžeš mi důvěřovat." Usmál se a palcem pohladil mojí dlaň.

Dobře. Všechno ti řeknu.

Doufám, že se vám díl líbil :3

Tato povídka přesáhla 2k přečtení, takže vám opravdu moc děkuji :3