Až mě uslyšíš hrát

Prolog

„Lilian, co děláš vzadu v tý lavici?"

Moje spolubydlící Bianka mi permanentně lezla na nervy. Minulý ročník, zde na konzervatoři, jsme spolu seděly v prvních lavicích, ale já jsem si řekla, že ten druhý rok už bych to vepředu nepřežila.

„Sedím."

Jenže Bianka je oříšek. Zasekla se vepředu u míst, kde jsme seděly minulý rok, a dala ruce v bok. V ten moment už jsme byly atrakcí pro zbytek třídy. Naštěstí jen pro šest lidí.

„Já čekám, Lil."

„Na co čekáš? Na podzim, zimu, jedničku z kompozice?" Hodina kompozice byla jedna z těch těžších na hudební konzervatoři. Studujeme hudbu. A tím myslím naprosto všechno. Musíme jí rozumět, hrát na hudební nástroj a umět skládat písně i textovat.

„Pojď si sednout dopředu."

„Je to jen pár metrů, Bi."

„Neštvi mě. Když budeme vzadu, nebude ani jedna z nás poslouchat." Pro podtrhnutí tohoto dramatického výstupu si dupla. Koukla jsem se na ni se zvednutým obočím. Pomalu ji vytáčím. Hnědé vlasy jí lítají kolem hlavy. Super.

„Mě by nevadilo nedávat pozor."

„Lil, mě kompozice nejde, ba dokonce mi otravuje život."

„Mě jde. Doučím tě to." Svůj pohled, který jsem měla upřený jen na Bi, jsem stočila zpět na lavici na sešit a začala si nadepisovat název předmětu.

„A jak mě to doučíš, když taky nebudeš dávat pozor?"

„Jak jsem řekla, mně to nevadí."

„Avšak mně by vaše nepozornost vadila." Ozval se hlas našeho učitele. Všichni už seděli na svých místech. Jen Bi stála u přední lavice.

„Dámy, sedněte si do té první."

Bianka zaplula na své místo, jenže já jsem se stále nehnula. Naopak. Uvelebila jsem se vzadu. Celá třída na mě otočila pohled. Stejně tak i učitel, který měl šedé vlasy a knírek, a vsadila bych se, že mu zešedivěl až minulý rok, kdy mě učil.

Chvilku byl klid až do „Prosím!" který oba dva vykřikli unisono.

Až pak jsem se zvedla ze zadní lavice a přesunula svůj zadek vedle Bianky, která mě zabíjela pohledem, ale po usednutí na židli se všechen její vztek vytratil.

„Takže, po krátké výchovné lekci, kterou udělila Lilian mě a Biance můžeme ..." Jenže mu nebylo přáno, aby dokončil větu.

Do třídy vlítla světle hnědá hlava s patkou. Zbytek osoby letěl hned za hlavou. Ona osoba se po pádu rychle zvedla a rozhlédla se po třídě. Byl to náš spolužák Tim. Rychle si ze země zvedl učebnice, které mu vyletěly z rukou a nedbale si upravil svůj už tak dost bohémský styl.

„Nazdár." Protáhl pozdrav, když viděl mě a Bi v první lavici, což byla lavice hned před jeho, kterou jsme nechali pro jistotu prázdnou.

„No nazdár." Znovu se ozval učitel, kterému docházela trpělivost, a zdálo se mi, že se mu i naježil knírek.

„No nazdar." Zahuhlal si Tim pro sebe a s pohledem na podlahu se zasunul na své místo.

Nemusím snad ani říkat, jak jsem se bavila.

„Pane Timoteji, doufám, že jste si další akrobatický kousek schoval pro sebe a dovolíte mi započnout v naší hodině pro další rok."

„Beze všeho." Usmál se na něj Tim a poodhalil svoje bílé zuby.

Učitel protočil oči a zavrtal se do výkladu o důležitosti kompozice. Což byl vlastně stejný proslov, jaký jsme si poslechli i před rokem.

„Lil." Špitl mi Tim do ucha.

Lehce jsem se natočila a naklonila dozadu.

„Tys ho vytočila?"

„Jak to víš, Time?"

„Střílím do boku." Stále v šepotu se mi zasmál do ucha.

„Time, znáš nějakýho psychiatra?"

„Proč?"

„Hledám dárek pro pana Kompozici k Vánocům."

Bianka mě však s káravým pohledem šťouchla do žeber a já jsem se s úsměvem otočila od šklebícího se Tima.

.

.

.

„Panstvo," dodával učitel po hodině, „byl jsem také pověřen, abych vás připravil na příchod nového spolužáka. Přijde zítra. A já vám ho představím na další hodině. Pro teď je to ode mě vše."

První hodina z mnoha utrpení skončila.