Až mě uslyšíš hrát

8. kapitola

Třída byla úplně potichu. Židle byly kolem zdí místnosti a na každé z nich někdo seděl nehnutě. Jen u klavíru seděl Sebastian, já vedle klavíru a vedle mě pak Bianka a Tim. Učitel stál uprostřed místnosti a koukal na nás.

Koukala jsem se jedním okem na své hodinky. Do zvonění zbývalo ještě necelých pět minut. Musím to nějak zdržet. Koukla jsem na Bianku, která pochopila můj záměr. Kývla.

Zvedla jsem se ze své židle. Sebastiana na mě kouknut velmi překvapeně.

„Neplatí pro mě jiná pravidla. Jak tě to mohlo napadnout?"

„Kolikrát jsi tenhle školní rok hrála?" zeptal se mě povýšeně Sebastian.

„Já to nepočítám." Usmála jsem se na něj a zamrkala řasami.

„Tak si zahraj." Sebastian se chtěl zvednout, ale skočila jsem mu do toho.

„Pane Gatesi, víte, je tu problém." Vzdychla jsme si.

„Jaký?" pronesl otráveně Sebastian. Zřejmě se mu nelíbily moje narážky na jeho zazobaný původ.

„Je to necelý rok. Tehdy jsem byla s touto skladbou spokojená. Ale dneska tomu tak není. Já se chci vyvíjet. Nechci ve vývoji couvat. Chci se posunout dál a to by s touhle skladbou nešlo." Do svého monologu jsem dávala tolik emocí, jak jsem jen mohla. Ale Sebastian mi na to neskočil. A počítám, že ani Bianka, Tim nebo náš učitel.

„Neříkej, že jednou by ti to nějak ublížilo. Já ti slibuju, že tím, že zahraješ nedokonalou skladbu, své dokonalosti nijak neublížíš."

„Sebastiane, ta skladba není důležitá. Je to jen jeden malý moment během našeho loňského studia." Na rozdíl ode mě na něj šla Bianka s něho a klidněji.

Zbývaly přibližně tři minuty.

„Hele, Sebe, to nemá přece žádný význam. Jednou to už někdo zahrál. Konec. Proč by se to mělo opakovat. Když si pustíš stokrát jednu skladbu, spíš tě omrzí, než aby tě nadchla."

Sebastian se na všechny koukl nevěřícně a zakroutil hlavou. „Proč se jí všichni zastáváte? Taky nejde o skladbu, ale o to, aby zahrála." Koukl na mě a snažil se o laserový pohled, kterým by mi vypálil do hlavy díru. „Dobře, asi máš pravdu. Prosím, zahraj nám něco jiného. Co by ti udělalo radost? Co je hodno tvých schopností."

Tohle byl opravdu dobrý argument. A to také všichni poznali. Ostatní spolužáci, kteří se na nás se zájmem koukali, přejížděli očima z jedné strany hádky na druhou, jako na tenise.

„Bille, to ale není náplní naší hodiny, že?" koukla jsem se na něj smutně. „Kde bychom byli, kdyby si tu každý dělal, co chce? Bez disciplíny se nikam nedostaneme. To bys měl vědět. Nemůžeš si poroučet, co chceš." Přešla jsem do útoku. „Tady si za peníze už nic nekoupíš. Ani za vliv. Tady se jede na tvrdo. Tady ti ani Fazioli nepomůže."

Sotva jsem skončila, ozval se zvonek.

„To zní jako konec." Ozval se náš učitel a varovně kouknul na Sebastiana. „Ať se tohle neopakuje, jinak se pakujete."

V místnosti bylo dusno. Atmosféra by se dala krájet. Nebylo divu, že po zvuku zvonku všichni naši spolužáci div nevyběhli. Zbyla jsem jen naše čtveřice.

Sebastian se zvedl a koukl na nás. „Co tu hrajete za levárnu?"

Bylo ovšem. Pomalu se mi tep vracel do normálu. Natáhla jsem se pro batoh, který jsemsi, nyní již s úsměvem na rtech, hodila na záda a koukla jsem naSebastiana. „To se ty ale nikdy nedozvíš." Mrkla jsem na něj a obešla ho směremk východu.