Až mě uslyšíš hrát

7. kapitola

Jako zázrakem jsem spala až do rána. I dneska bylo první hodinu hraní, ale pro mě to byla úžasná šance zavřít se v knihovně a psát. A Bi to věděla, zase mě vzbudila, udělal snídani a vyrazily jsme.

Autobusem jsme jeli i s Timem a Sebastianem. Tim se ke mně naklonil a pošeptal mi tak, aby to nikdo jiný neslyšel: „Jak jsi na tom?"

„Seš moc zvědavej. Jen si počkej." Odpověděla jsem mu šeptem nazpátky.

„Co si to tam vy dva šuškáte?" obořila se na nás Bianka.

„Zvědavost zabila kočku." Řekla jsem a vyplázla na Bi jazyk. Ona mi to stejným dílem oplatila.

Dál jsme seděli a jeli do ústavu. Na tichu není nic špatného, jenže to si nemyslel Sebastian.

„Lilian, kdybys chtěla, můžeš kdykoliv přijít a zahrát si na můj klavír." Nabídl mi dobrosrdečně. A abych nekecala, jeho klavír miluju a to jsem ho ani neviděla. Jenže všichni se při jeho nabídce hraní dost napnuli a atmosféra v autobuse se dostala na bod mrazu.

„Děkuju, Bille, ale asi odmítnu."

„Bojíš se?" pozvedl na mě obočí.

„Čeho? Tebe nebo toho klavíru?"

„Toho, že budu lepší." Řekl sebevědomě. Já bych nereagovala, ale Tim se pohrdavě uchechtnul. Sebastian to vzal osobně.

„Lil, já jen slyším, že jsi číslo. Že jsi genius. Ale kdykoliv něco řeknu, naštvu tě tím. Jak vypustím slovo klavír z pusy, div mně Bianka nepřetáhne smyčcem. Neslyšel jsem tě hrát. Takže jak to, že jsi nejlepší, když nehraješ? A proč nechodíš na povinné hodiny hraní?" Byla na něm vidět, že si myslí, že má navrch.

„Nehraj si s ohněm. Spálíš se." Procedila jsem mezi zuby a bylo štěstí, že jsme zrovna dojeli před školu.

Já jsem z autobusu rychle vypálila a než se ostatní vzpamatovali, seděla jsem u klavíru v knihovně.

Znovu jsem si vytáhla papíry a položila je kolem sebe. Otevřela jsem klavír a opět na mě vypadla knížečka, do které jsem včera poznamenala pár tónu. Otevřela jsem ji a byl v ní nový papír se slovy:

To, co jsi tam napsal/a, tam chybělo. Já bych na to nepřišel. Děkuju. Skládáš? Mě to dělá malý problémy. Hlavně když nemám inspiraci.

Koukala jsem na papír v mojí ruce a nevěděla, jak mám reagovat. Jen jsem včera napsala pár klikyháků. A někdo si se mnou chce takhle povídat? No to mě podrž.

Jen mě tak napadlo, že tohle by se tam mohlo hodit. Sem tam něco složím, ale asi to nebude nic světoborného ;). Ale neboj, i já mám problémy něco skládat bez inspirace. Takový skladatelský blok je peklo. Ty skládáš nějak aktivně?

Papírek jsem i s mojí odpovědí složila a vrátila do knížečky. Sama jsem se pustila do psaní.

Vyrušil mě až zvonek. Zvonilo na konec hodiny. Rychle jsem všechno sbalila, uklidila do původního stavu a vystřelil ze třídy. Našla jsem učebnu kompozice a zaplula do lavice. Chvilku po mě dorazili i ostatní a také si sedli na svoje místa.

„Jak to šlo?" zeptala jsem se Tima, který procházel kolem mě.

„Peklo. Zatím to vypadá, že závěrečnou zkoušku budu dělat na kostelních varhanách."

„A?" nechápavě jsem se na něj otočila.

„Lil, do kostela mě nikdo nedostane. Jen přes moji mrtvolu. V rakvi."

„Jednou to tam zahraješ a půjdeš domů."

„Nesnáším kostely. Je to morbidní."

Koukla jsem se na něj se zvednutým obočím a protočila jsem oči. „Ty máš rád všechno, co je morbidní."

„To jo, ale kostel je něco jiného." Vytáhnul si sešit na hodinu a pak si podepřel hlavu. „Dokážeš si představit, že bych šel do kostela a tam začal třeba hrát Ódu na radost?"

Při té představě jsem se musela zasmát. Bianku i Sebastiana to pobavilo stejně.

„Tak se nesmějte. Pak by mě odtamtud kněz hnal pohrabáčem. Já nechci, aby mě někdo hnal pohrabáčem." I jemu samotnému se zvedaly koutky. A nakonec jsme se všichni rozesmáli.

„Jsem rád, že jste dnes v dobré náladě. Dneska si přehrajeme vaše skladby, které jste tvořili minulý rok." Ukázal na štos partitur před sebou. „Každý zahraje tu svojí ..."

Dál jsem ho neslyšel, protože mi Sebastiana promluvil za hlavou: „Teď už tomu neutečeš."

„Sebastiane, vás bych chtěl poprosit, jestli byste zahrál to, co napsala Lilian. Vy jste žádnou práci minulý rok neodevzdal. A také hrajete na klavír."

„Pane učiteli, nemyslím si, že je to dobrý nápad."

„Proč myslíte?" kouknul na něj pan Kompozice.

„Myslím, že by nám měla Lilian ukázat, jak přesně chtěla, aby byla skladba procítěná. To dokáže jen ten, kdo ji složil." Sebastian byl velmi výmluvný.

Jenže to už jsem se zapojila do řeči i já. Do teď jsem se bavila nad tím, že se přeci jen uleju. „Já si myslím, že Sebík má stejný potenciál to zahrát procítěně. Já mu skladbu svěřím mile ráda." Usmála jsem se na učitele a pak jsem se otočila a usmála jsem se i na Sebastiana. Ten se začal nadechovat, že něco odvětí, ale pan Kompozice rychle zasáhnul.

„Tak jsme se asi dohodli. Prosím, vezměte si svoje věci a přesuneme se do hudební místnosti." Vzal partitury a upaloval pryč z místnosti.

My ostatní jsme si dali věci do tašky a pomalu vyšli za ním. Naše skupinka byla ta poslední. A než jsme došli k třídě s nástroji, všichni už byli vevnitř.

První do místnosti vešla Bianka, pak Tim a než jsem tam mohla jít i já, někdo mě popadl za ruku a stáhl mě na chodbu.

Mě začalo rychle bušit srdce. Rychle jsem se té osobě vycukla. Uklidnila jsem se, až když jsem uviděla, že je to Sebastian. Stoupnul si blízko ke mně a namáčkl mě tak na zeď.

„Tak ty si nezahraješ ani vlastní skladbu?" koukal mi tvrdě do očí.

„Ne. Byla dána tobě. Je to rozhodnutí učitele ne moje." Pohled jsem mu oplácela a mluvila jsem na něj jako na malé dítě.

„S tebou je něco divně."

„Ani nevíš jak." Usmál jsem se na něj.

„Nemůžeš chodit na tuhle školu, když nehraješ."

„To si piš, že můžu." Sykla jsem na něj a provlíkla jsem se mu pod rukou, kterou mě držel u stěny. Vešla jsem do třídy zrovna když se rozdávaly partitury.

Všichni se dali do hraní. Jako poslední přišel na řadu Sebastian se mnou. Učitel mu pokynul, že si má jít sednout ke klavíru. Celou dobu si pročítal partituru a na konec se dal do hraní. Odehrál ji skvěle. Poslouchala jsem pozitivní skladbu, plnou emocí a věděla, že nic podobného už nenapíšu.

„Bylo to výborně." Usmál se spokojeně na Kompozice.

„Tak a teď ty." Kouknul na mě Sebastian.

„Ne." řekla jsem mu s kamenným obličejem.

„Sebastiane, jednou to stačilo. Nemusí to přehrávat." Zastal se mě učitel.

„Proč? Na téhle škole je povinnost hrát na nástroje. Tak proč by nezahrála na svůj nástroj? Pro ni platí jiná pravidla než pro nás?"

V tu chvíli se na nás koukala celá třída. Bianka zbledla, Tim zrudnul. Sebastian nasadil škodolibý výraz a na učiteli bylo vidět, že neví co říct. Nemůže říct,že pro mě platí jiná pravidla. Ne před zbytkem třídy. Polil mě pot.